Oddělení spirituální péče bylo založeno z důvodu chybějící a důležité péče o duši bez ohledu na náboženské vyznání pacientů. Vedoucího oddělení Rosťu Homolu už deset let potkáváme v areálu nemocnice, buď jak míří k nějakému pacientovi nebo s někým stojí či sedí v soustředěném rozhovoru. I obyčejný rozhovor může způsobit zlepšení zdravotního stavu nebo třeba zklidnění pacienta, který svým vlastním způsobem hledá cestu, jak se smířit s diagnózou. Rosťa své rozhovory v nemocnici vede s pokorou, a jak říká – s Boží pomocí.
Říká se, že zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jen jedno. Setkáváš se s tím v praxi?
Určitě setkávám a v prostředí nemocnice bych toto rčení ještě trochu doplnil, a to, že zdravý člověk má tisíc přání a nemocný v nemocnici má pouze dvě. Aby byl zdravý a aby se mohl vrátit domů. Hodnota zdraví a hodnota domova, zázemí, rodiny, partnera, dětí, domácího prostředí v situaci nemoci předroste těch zbylých 998 přání. A samozřejmě to neplatí vždy a jsou výjimky, kdy se lidé z nějakého důvodu nemají kam a ke komu vrátit, nebo když už zůstali sami a jsou odkázání na cizí pomoc.
Tvůj terapeutický prostředek je rozhovor, což není nic jednoduchého…
Vzpomínám na jednoho pána, u kterého se sešlo několik vážných diagnóz, a tak se rozhodl, že skončí se životem. Přestal jíst. Domlouvala mu sestra, ošetřující lékařka, primář… Nic nepomáhalo, přestal komunikovat úplně. Zavolali proto mě. Jsem stejně bezmocný a někdy mám pocit, že jsem pořád na začátku a že toho vlastně víc nevím, než vím. Šel jsem za ním s modlitbou a s vědomím, že Bůh má klíč ke každému člověku. Navázání kontaktu ještě komplikovalo, že ležel v bariérovém pokoji, takže jsem potřeboval plášť, roušku, kvůli které se mi mlží brýle, a rukavice. Otevřu dveře. Pozdravím. Nic. A sklouzne mi pohled na jmenovce u postele: „Vy jste ze Slovenska?“ „Hej.“ „Moje žena je taky ze Slovenska.“ „Hej.“ „A vy jste odkial?“ A pán začal odpovídat. Myslím, že říkal, že je z Levoče. Já na to: „Moje žena z Liptova. A jak jste se z Levoče dostal až do Písku?“ „Byl jsem voják,“ odpověděl a já se ptal dál. A tak jsme si povídali a povídali… „Když přijeli v 68 Rusáci, tak jsem je nepustil do kasáren, napsal jsem prohlášení v ruštině a s megafonem jim to přečetl… Všichni podřízení mi tleskali, za rok mě vyhodili… Tak jsem se protloukal různě.“ Rovný chlap. Nesklonil se. Bylo vidět, že ten, když se pro něco rozhodne, tak za tím stojí. „To bude ještě těžké,“ říkám si v duchu. Uběhlo 20, 30, 40 minut, a jako by se potkali dva staří přátelé… Ale nechtěl jsem ho unavit. Obvykle zůstávám na pokoji kolem 20 minut, pokud to situace nevyžaduje jinak. Nevěděl jsem však, jak rozhovor ukončit. A pak mě to napadlo. Asi to bylo trochu drzé, ale postavil jsem se a zasalutoval: „Pane plukovníku, budu muset jít, dovolte mi odejít.“ Posadil se na posteli, zasalutoval a řekl: „Nepovoluje se.“ „Tak mi dovolte zase přijít,“ odpověděl jsem. „Povoluje se. Nazdar a přijď zase…,“ řekl. Vůbec jsem neřešil jídlo, ani suicidní stavy, povídali jsme si jako dva staří známí. Na druhý den mi volá ošetřující lékařka: „To není možné, jak to děláš? Pán se nejenom vrátil do života a chutná mu, ale dokonce špásuje se sestřičkami.“ Byl jsem za ním ještě několikrát, už jsem se nemusel vojensky „hlásit“, byli jsme přátelé. A takových příběhů jsem prožil za těch deset let velmi mnoho a jsem za ně rád. Dobrý rozhovor je skutečně umění a stále se to učím.
Nejčastější emocí, se kterou se setkáváš, je asi strach, který si v sobě všichni nosíme – strach z bezmoci, bolesti a umírání. Strach ze ztráty blízkého člověka…
Obavy jsou legitimní a jsou na místě. Nemoc, bolest i umírání je součástí lidského života, i když to všechno můžeme vnímat jako něco nepřirozeného, jako vetřelce. A to platí především o smrti. Byli jsme stvořeni pro život a člověk má přirozeně vůli k životu. Několik let zpátky jsem měl v prachatickém hospici přednášku o thanatologii, což je nauka o dobrém umírání a dobré smrti. Měl jsem na to čtyři hodiny. A začínal jsem tím, že dobrému umírání a dobré smrti předchází dobrý život. Budu tedy mluvit tři hodiny o dobrém životě a jednu hodinu o dobrém umírání. A tak to je – musíme se naučit dobře žít, aby se nám pak dobře umíralo. Abychom na konci mohli říct: „Byla to pěkná písnička, Pane Bože, děkuji za tento dar života.“ Život by měl končit vděčností a nadějí.
Už deset let je tvou hlavní náplní práce ve zdravotnictví. Poznamenalo tě to nějak?
Pohled na svět optikou za branami nemocnice je naprosto jiný než před branami nemocnice. Někdy mám pocit, že všichni jsme nějak nemocní na těle, na duchu, na duši či ve vztazích. A když jsi tím dennodenně obklopen, nutně tě to poznamená, tak jako každá profese člověka poznamená. Mě tato práce posunula ze světa relativně zdravých, aktivních, mnohdy úspěšných do světa nemocných, bezmocných a mnohdy umírajících. Často jsem se cítil jako ten, kdo jezdil v Bugatti a přesedl do Felicie combi. Naprosto jiný styl a rytmus práce a služby. Ale také jsem se posunul do světa zdravotníků, který jsem předtím zblízka neznal. Zdravotníci dneska mají můj velký obdiv. Někdy si připadám, jako kdybych zestárnul, opustil svou generaci a ztotožnil se s lidmi, kteří jsou na konci svých životů. Když se dívám jejich očima zpátky na lidský život, vidím tolik malicherností, nicotností, tisíc odstínů zraňujícího sobectví, marného honění se za přeludem „mít“ místo „žít“. Na konci nám zůstane postel, stoleček a ti nejbližší. To všechno mě učí jednomu velkému umění, a to je umění žít. Učím se být vděčný za rodinu – moji ženu, tři krásné dcery, za přátele, za zdraví, za práci, za můj církevní sbor, za naději, kterou mi dává víra. Jsme často velmi bohatí, ale nevíme o tom. A vědomí, že to konkrétní setkání s nějak bolavým člověkem bylo opravdové, jedinečné, že jsme vedli důvěrný rozhovor, kde se dotýkáme hlubokých a podstatných otázek smyslu našich životů, smyslu bolesti, skutečných hodnot, to je něco, co dává smysl mé práci, co léčí a zároveň chrání před pastí malomyslnosti. Myslím si, že to platí obecně, že bezpečným lékem pro zmalomyslněné je víra, modlitba a práce.
Asi bys těžko počítal počet pacientů nebo klientů za těch deset let, šlo by aspoň odhadnout průměrné číslo za rok?
Já se snažím vést takovou jednoduchou databázi o počtu návštěv, pohlaví, věku, jednotlivých navštívených odděleních a tématech, které s klienty řeším. Ta témata se mnohdy prolínají a nejsouzdaleka jenom duchovní. Jsou tam všechna možná témata, která člověka doprovázejí na jeho životní cestě, a i v nemoci, či hospitalizaci. Klienty jsem si pro sebe rozdělil podle časové náročnosti. Jsou klienti, s kterými řeším jejich problém třeba dvě hodiny, protože třeba zjistím, že to, s čím konkrétní člověk přišel je pouze zástupný problém a pak jdeme mnohem více do hloubky i do širšího kontextu, což nás vede až například k návštěvě rodinných příslušníků, a to mnohdy opakovaně. Takže těchto delších a náročnějších terapeutických sezení je za ten rok více jak tři stovky a pak jsou ta setkání, která jsou kratší třeba do těch 20 minut, to jsou ta setkání, která jsou na jednotlivých odděleních nebo která bývala například na ONP, na Sociálních lůžkách, kdy jsem prošel postupně všemi pokoji, zazpíval, představil se, nabídl možnost setkání, nebo se zastavil, pohovořil, něco vyřešil, modlil se, tam, kde mě požádali, donesl něco na čtení. To jsou krátká, ale intenzivní a důležitá setkání. A těchto setkání po nemocnici jak s pacienty, tak s personálem nemocnice je odhadem 3x až 4x více než těch, které vyžadují větší časovou náročnost.
Nemocniční duchovní péče není určena pouze věřícím. Jaký je poměr věřících a nevěřících, kteří se na tebe obrací?
Už od začátku jsme to tak s panem ředitelem nastavili, že to moje oddělení se bude nazývat Oddělení spirituální péče, protože se domníváme, že spirituální potřeby má každý člověk bez ohledu na náboženskou příslušnost. A po těch deseti letech mám problém rozlišovat a dělit lidi na věřící a nevěřící. Mnozí věřící křesťané jsou nádherní lidé, kteří žijí svoji víru a z těch to čiší a mám se od nich co učit, ale mnozí „náboženští“ lidé, nemusí být nutně duchovní a vnitřně hodnotově poctiví a naopak mnozí „nevěřící“ jsou lidé velmi otevření, čestní, charakterově a hodnotově rovní. A mnozí jsou hledající a všichni jsou někde na cestě a já jsem tu pro každého člověka na kterémkoliv kilometru jeho cesty. Pro mě je radost, když ten člověk ví, že mu rozumím, že se může svěřit, že jej doprovázím, že cítí svobodu, že se v té svobodě může sdílet a rozvíjet, že můžeme ujít těch pár metrů společně, že se prostě potkáme nejen v čase, ale i v takové vnitřní jednotě a souladu a na to pak vzpomínáme léta.
Setkáváš se i s věřícími jiného vyznání, než je křesťanství?
Podle mého soudu každý je nějak věřící, nebo spirituální a ta nabídka různých směrů je dnes obrovská, takže mi to připadá, jako takový velký švédský stůl různých spiritualit a lidé si vybírají to, co jim zrovna chutná a nějak naplňuje aktuální potřeby, je to takový synkretismus všeho možného. Mnohdy i vzájemně si protiřečícího. Myslím, že to řekl G. K. Chesterton a budu parafrázovat – Od té doby, co lidé přestali věřit v jednoho Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoliv. Takže ano občas se setkávám s lidmi z těch jiných velkých monoteistických náboženství, občas z těch velkých polyteistických náboženství východu a asi nejvíc je těch, kteří přicházejí od švédského stolu. A jsem tu pro všechny. Oddělení spirituální péče je tu k dispozici nejen pacientům a jejich příbuzným, ale i zdravotníkům a jejich blízkým. Pravdou je, že jsem nastupoval s představou služby především pro pacienty. Ale s postupně narůstající důvěrou, a i s osobní zkušeností s Oddělením spirituální péče, začali přicházet i zdravotníci a jejich příbuzní. Každý rok to má stoupající tendenci, dnes je to možná kolem 45 % klientů z řad zdravotníků a jejich blízkých. Myslím, že je to dáno také tím, že moje oddělení nenabízí pomoc jenom ve spirituální oblasti, ale také v oblastech vztahů, závislostí, rodinného a manželského poradenství a podobně. A tomu jsem taky rád, nejen že se mohu klinicky neustále rozvíjet, že moje služba je barevnější a pestřejší, ale i že tady vůbec existuje taková možná nabídka pro pacienty či zaměstnance nemocnice.
Spolupracuješ i s kaplany jiných nemocnic, jaké problémy nejčastěji řeší – řešíte?
Ještě před vypuknutím nemoci Covid-19 jsem uspořádal historicky první setkání jihočeských kaplanů, v naší nemocniční Kapli. Mnohé z nich znám, protože absolvovali povinnou stáž právě v naší nemocnici. To bylo první fyzické setkání a od té doby jsme se setkali už jenom několikrát v on-line režimu. Já jsem rád, že o sobě víme, situace každého z nás je trochu odlišná, co se týká formy zařazení a zároveň velmi podobná, co se týká služby potřebným. S ohledem na malou četnost setkání jsou naše setkání naplněna spíše sdílením, vzájemným nasloucháním, prožíváním své služby v době pandemie a podporou. Jsme na začátku, ale zdá se mi, že se rodí něco smysluplného a užitečného.
Zavedl jsi pravidelné zpívání s pacienty na ONP (oddělení následné péče), pořádal jsi spoustu zajímavých koncertů, vánoční besídky. Naplánoval jsi a začal pořádat akce v kapli, které byly ale kvůli Covidu dočasně odloženy. Vedeš volejbalový tým zdravotníků v soutěži Jihočeských nemocnic. Jak to dokážeš všechno stihnout?
Nedokážu, ale je to něco, co cítím a vnímám, že by bylo dobré dělat, že tyto aktivity patří do mé kompetence a také do mého osobního vybavení a že tím chci obohatit moji službu. A je toho víc, co bych chtěl ještě dělat, než co můžu a dovolí mi moje možnosti. A tak jsem rád za všechna ta zpívání, koncerty, filmové kluby, křesla pro hosty, Víťu Marčíka a jeho divadlo, knihy, Healt Expo, které jsme dělali v rámci Dne otevřených dveří. A děkuji i za ten volejbalový tým…
Měli bychom do budoucna hledět s nadějí a optimismem, plánuješ něco nového do „pokoronavirové“ doby?
Nevím, jestli tato doba covidová skončí, domnívám se, že se budeme muset naučit s touto nemocí žít, tak jako s ostatními, které ještě přijdou po ní. Svět se podle mého už zcela nevrátí do starých dobrých kolejí. A stejně je třeba hledět do budoucnosti s nadějí. Určitě bych byl rád, kdybychom mohli obnovit všechny ty aktivity, které se osvědčily. A pohrávám si s myšlenkou a hledám formu, jak podpořit zdraví a imunitu zaměstnanců a pacientů formou krátkých videí z oblasti, která je zatím velmi mladá, a to je medicína zdravého životního stylu.
Jak nejraději trávíš volný čas?
Volného času mi moc nezbývá, chodil jsem plavat, hrát volejbal, teď nemůžeme. Jsem rád, že mi zbyde trochu času na mou rodinu, občas na čtení, poslech hudby a na práci kolem domu a zahrady.
Na co se v nejbližší době těšíš?
Těšil jsem se na to, že si nějak připomenu 10. výročí založení Oddělení spirituální péče, ale za současných epidemiologických podmínek se hledá nějaká forma velice těžko. A tak jsem to nakonec vymyslel tak, že jsem sehnal sponzory a připravil pro zaměstnance nemocnice nabídku tematických knih z oblastí, které řeším tady ve své ambulanci. Jsou to tedy knihy o výchově dětí, o harmonické rodině, řešení krizí, knihy o zdraví, životopisné knihy, knihy osobního růstu až po duchovní literaturu, jako je třeba dětská ilustrovaná Bible. A musím říct, že to byl krok dobrým směrem, protože ty reakce jsou krásné. Uvedu jednu za všechny (e-mail): Dobrý den a pomáhej Pán Bůh, vážený pane Homolo, před časem jsem se při návštěvě Prostoru ticha dozvěděl, že Vaše Oddělení spirituální péče nedávno oslavilo desetileté jubileum fungování. Chci Vám touto cestou poblahopřát a zároveň poděkovat za akci Kniha pro každého, spojenou s výročím. Ačkoliv jsem služby Vašeho oddělení zatím nepotřeboval, občas rád navštívím Prostor ticha, abych jen tak v klidu pár minut poseděl mimo pracovní shon a chaos (když to pracovní vytížení dovolí), či pročetl nabízenou literaturu. Už jen vědomí, že Vaše oddělení je nám k dispozici a Vy jste zde připraven poskytovat duchovní a morální oporu, mě osobně uklidňuje a působí na mě hodně pozitivně. Ještě jednou tedy blahopřeji a děkuji za Vaši desetiletou práci 🙂 Hezký den a buďte s Pánem Bohem 🙂 – No, není to pozitivní v dnešní době?
Hana Vyternová, Nemocnice Písek