A jak to teď máš, Ríšo? Chceš se ještě ženit? – Rád bych, žijeme na hromádce a nevidím to jako dobré… ani před sebou, ani před lidmi, ani před Bohem. – A ona? – Už jsem se jí třikrát ptal, třikrát, zdůrazní, jestli by si mě vzala. – A vzala? – Já nevím. Já jsem to z těch odpovědí úplně nepochopil. Asi se už nechce vdávat. Má už jedno manželství za sebou a manžel ji zemřel… Ale já se už počtvrté ptát nebudu! Nebudu! … – Tak přijeďte příště spolu. Půjdeme se tady projít nad Karlovu Studánku na Vyhlídku nad Ludvíkovem. To je hezká procházka…
A přijeli a jsou to pro mě velmi vzácní a milí lidé. Dopoledne v sobotu jsem měl kázání ve Vrbně pod Pradědem, kde byli se mnou poprvé na bohoslužbě, a odpoledne jsme šli na Vyhlídku nad Ludvíkovem… A jak to teď máš, Jani, s Ríšou, mohu-li se zeptat? Chceš se ještě vdávat? – Ráda bych… Ríša se mě už třikrát ptal. – A co jsi mu řekla? – Já jsem mu naznačila, že ano. Vždyť to je malý zázrak, my jsme spolu kdysi dávno seděli ve škole ve stejné lavici. Dokonce psal o mně jednou slohovou práci a pak ji četl nahlas před celou třídou… To bylo krásné… Už v té době byl jiný než ostatní. Ale pak skončila škola a my jsme šli každý svou cestou. Já jsem měla rodinu, on měl rodinu a pak mu žena po té autohavárii odešla… a zůstal s dcerou… A pak jsme se po těch dlouhých letech potkali. Je to zázrak. Já už jiného nechci. S ním bych ráda prožila ten zbytek života, co nám zbývá. V dobrém i ve zlém, jak se říká, dokud nás smrt nerozdělí… – Děkuji, Jani. To mám velkou radost… Myslím, že to Ríša netuší.
A pak jsme šli zase všichni pospolu a z Vyhlídky nad Ludvíkovem jsme viděli dál, než jsme si původně mysleli, a to nejen na krásné Jeseníky, na ty kopce, kde tomu nejvyššímu říkají Praděd. Čokoládové vajíčko s překvapením aneb Než si řekneme ANO A na zpáteční cestě jsem šel zase s Ríšou… Ríšo, myslím, že řada je teď na tobě. – Jak to?! – Jana už ti třikrát naznačila, že Ano… Ale my jsme chlapi někdy nechápaví. A vůbec jako lidé máme problém si říct ty nejdůležitější věci. Jako – Mám tě rád, Vezmu si tě, Promiň, Děkuji, Je mi líto, Odpusť mi…
A pak jsme došli k autu, rozloučili jsme se, objali a všichni jsme odjížděli bohatší a šťastnější, i když ten ohníček naděje plál zatím jenom v každém z nás. Zajímala by mě ta cesta zpátky, ale každý si držel to tajemství asi v sobě. Bylo to příliš velké tajemství. Děsně tajný. A večer přišla sms, že přijeli v pořádku a že moc za všechno děkují. A pár dní na to mi Ríša volal, už do Písku: Jana měla svátek. Tak jsem koupil Kinder vajíčko – čokoládové vajíčko s překvapením. A místo toho umělohmotného „překvapení“ jsem jí tam dal snubní prstýnek. No, rozbal si to… A ona si to rozbalila… A bylo to krásné… a všechno jsme si řekli… a chceme se vzít… a rádi bychom, kdybys nás mohl oddávat a kdybys nás mohl připravovat na tu svatbu… Hrnulo se to z něho… A mně se hrnuly slzy… Jsem čím dál větší „plačka“ poslední dobou… To mám radost, Ríšo… Ani nevíš… Obrovskou… Přípravu uděláme, ale oddávat nemůžu. To bych musel vstoupit do politiky a být v zastupitelstvu a na to nemám… A nebo bych musel být zaměstnanec církve a tedy vysvěcený kazatel s pověřením oddávat. Ale teď jsem zaměstnanec nemocnice… Ale kde je vůle, tam je cesta. Buď seženu duchovního, nebo zastupitele. Oddávající bude. Spolehni se. – Ale kázat budeš ty. – Kázat budu já, neboj. A kde to uděláme? Vy jste od Brna a já jsem z Písku? – V Písku. Přijedem jako snoubenci a odjedeme jako manželé. – Tak dobře, podívám se po nějakých možnostech tady…
A pak přijeli a ukázal jsem jim první možnost – nemocniční kapli. – To je přesně ono. Už nemusíme nikam jinam chodit, tady je to nádherné pro malou svatbu… A paní matrikářka byla taky velice příjemná a vstřícná a všechno jsme vyřídili za jeden den… A mezitím začala příprava. A procházíme různými oblastmi, jako jsou naše vlastní očekávání od vztahu, přijetí našich osobností, schopnosti komunikace, řešení konfliktů, nakládání s financemi, trávení volného času, prožívání sexuality, plnění rodičovských rolí, vztah k rodině a přátelům, interpretace rolí, přítomnosti či míry duchovnosti, postoj k závazku, flexibilita ve vztahu…
A oni jsou nadšeni. – Tím by měli procházet všichni snoubenci… Tohle kdybychom věděli na počátku svých prvních manželství, spoustu věcí bychom měli vyřešených už před svatbou. Tak jsme se v bolestech, nepochopení a mnohdy v hádkách k tomu dopracovávali. To by se mělo učit na školách, nebo by tím měl projít každý pár, který chce uzavřít manželství. Možná by ta míra rozvodovosti nemusela být tak velká. A té bolesti by mohlo být míň a těch doživotně „roztržených“ dětí by bylo míň.
V ČR se míra rozvodovosti pohybuje v pásmu 40 až 50 %, a to u uzavřených manželství, a nemluvím o tom, kolik je rozchodů u těch neuzavřených. A možná v nějakém příštím článku bych zmínil pár situací, kdy se vyplatí ještě jednou vše zvážit, než si řekneme ANO.
V našem případě to nebylo třeba. Jsou to zralí lidé a já se těším na srpen tohoto roku, kdy v písecké nemocniční kapli, teď tak krásně zrekonstruované, proběhne historicky poprvé svatební obřad. Jako pokračování a následování toho úplně prvního z ráje, kde Bůh říká Adamovi a Evě: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gen 2:24) A trochu začínám chápat, proč Ježíš svůj první zázrak zaznamenaný v Janově evangeliu udělá právě na svatbě v Káni Galilejské, jako kdyby navazoval a znovu obnovoval ten slavný původ manželského svazku z ráje. On je to totiž zázrak, když se ze dvou cizích lidí stává postupem času jeden, nejenom fyzicky, ale i duševně a duchovně. A to bez Boží přítomnosti, byť skryté, a Božího požehnání, byť schovaného ve vzájemné lásce a úctě, úplně nejde.
Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek