Na to setkání jsem se těšil. Byla srpnová neděle. První táborový turnus odjížděl a postupně jsme se loučili a odpoledne bude najíždět druhý turnus. Jedna parta rodičů a dětí odjížděla a s nimi i ta nádherná atmosféra přátelství, které vzniklo a druhá parta rodičů a dětí budou přijíždět a my budeme doufat, že to bude podobně nádherné, jako doposud… A my, kteří jsme zůstávali, jsme měli čas pro sebe – na odpočinek, úklid, nádech… a novou přípravu.

V kuchyni byl najednou klid, jen sem tam proletěla vosa. Psi se povalovali ve stínu. A potůček bublal za stany. A já s Ríšou a s Janou jsme odjížděli na to setkání, na které jsme se tak moc těšili… Prosečnice… Vrátnice. „Dobrý den, za kým jedete?“ „Za panem …“ „V pořádku, zvedám závoru…“ Projeli jsme… Prošli jsme recepcí… Vyjeli výtahem… Zaklepali… A nečekali vůbec dlouho… „Pojdťe dál, už vás čekám,“ zval ten nádherný hlas ku setkání přátel, zas. „Rosťo, Ríšo, Jano, vítejte…, posaďte se…, tak abych na vás viděl… To jsem rád… Rosťo, vzkazoval jsem po Ríšovi, aby sis vzal svoji knihu, rád bych, kdybys mi něco přečetl…, Ríša z té své musel taky číst… Mám to, kluci, moc rád, když mi někdo čte.“

Trochu jsem se styděl… Je to přece pořád Mistr, který učil rétoriku, dělal dabing, tvorbu hlasu, mnoho, mnoho projektů a projel s Komenským půl světa… Našel jsem odvahu, otevřel první kapitolu a začal jsem číst… A četl a četl, dokud jsem neskončil. A bylo mi kupodivu dobře a svou otevřenou náručí mě vůbec nestresoval… „Děkuji, to mám moc rád, když mi někdo čte, ať už je to Jitka, terapeuti, nebo vy dva… „A mohu se zeptat?“ „Určitě, Rosťo.“ „Víš, Frede, když se mi naskytl dabing, tak jsem se tě ptal na radu. Já jsem to nikdy nedělal a ty to děláš na nejvyšší možné profesionální úrovni a téměř celý život a ty jsi mi tehdy řekl: Dám ti jenom dvě rady, to zvládneš. Ta první: Když ten člověk bude mluvit rychle, rychle, ano, …tak budeš muset mluvit taky rychle…No, to jsem tak nějak tušil, pomyslel jsem si tehdy… No, a když ten člověk bude mluvit pomalu a procítěně, rozumíš p r o c í t ě n ě, tak budeš muset mluvit taky pomalu a  p r o c í t ě n ě, což jsem taky tak nějak tušil… Tak, milý Frede, s touto tvojí výbavou jsem tedy začal, … a díky Bohu už máme za sebou kolem dvaceti dílů – Vykopávání minulosti, celou sérii Knihy Daniel pro dnešní dobu a začínám padesátidílný seriál Exodus, a moc mě to baví. Postupně se to dává na YouTube a Fracois Du Plessis má v Čechách svůj hlas, snad mu to moc nepokazím. No, učím se to za pochodu, jako skoro všechno v životě. Ale, Frede,… teď jsem dostal další nabídku, abych načetl do radia tu svoji knihu – Jako hvězdy na noční obloze, a to jsem taky nikdy v životě nedělal. Mohu tě poprosit o pár rad? Ty jsi načetl desítky knih, jedna z těch posledních o Baťovi se mi neskutečně líbí…“ „Já ti moc rad nedám, já když poslouchám, tak jsem jako každý jiný posluchač… Možná jednu, ta ti bude stačit – aby to bylo… autentické.“  V té chvíli jsem ještě ani nevěděl, co to konkrétně znamená.  A tak s touto „výbavou“ jsem zasedl v Brně do studia Radia TWR a začal jsem… Nehorázná drzost, neprofesionalita, neomalenost – ale možná to bylo autentické… a světe div se, jim se to líbilo.

Ale zpátky k našemu setkání. „Já teď načítám Bibli Kralickou, Nový zákon už mám a teď se prokousáváme Starým zákonem, jsme v Královských knihách.“ „Tak to je dílo!“ řekl jsem nahlas, protože to je skutečně něco, co se nedá přehlédnout. „A pak bychom, Rosťo, vypadá to někdy na jaře, udělali spolu ta Kristova podobenství, na to už se moc těším.“ Já taky… „Milí přátelé, je čas, zvu vás všechny na oběd…“ Bylo to jako na zámku. A bylo to přesto o přátelství. Když jsme dojedli, řekl: „Děkuji, Janičko, že jsi mě krmila, je to jako s malým dítětem. Jak začínáme, tak končíme, přátelé… Přátelé!… A teď mě napadla jedna báseň o přátelství.“ A začal tím svým nádherným hlasem.

Vladimir Vysockij. Píseň o kamarádovi:

Když stane se, že kamarád zaváhal,
nebo zklamal snad
a ty bys prostě viděl rád,
zda ještě můžeš na něj dát,
vezmi ho do hor. Uvidíš…

Nechystej mu žádnou lest,
jenom si zkuste skály zlézt,
ať víš, s kým máš tu čest.

Možná, že v horách ztratí vtip,
ohne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět.

 Pak je to jasné, nech ho být.
Jen ať se vrátí, vždyť to víš.
S takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš…

Když ale zuby zatíná,
vzteká se, přitom šlape dál,
nezřítíš se s ním z žádných skal,
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.

 Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj!

… A zůstali jsme všichni zticha. Mlčeli jsme a přemýšleli o tom, jestli máme takové kamarády. A našli se ti, o kterých se raději mlčí, protože mluvit o nich by znamenalo zraňovat sama sebe. Ale našli se i ti, a bylo jich mnohem méně, s kterými bych šel až na vrcholky hor. A pak se objevila vtíravá otázka… a jaký já jsem přítel… Těžká otázka… Chce čestnou odpověď. Kolikrát jsem zklamal a kolikrát o tom ani nevím… A pak jsem si uvědomil, že všichni zklamali, jen Jeden nezklamal. Nikdy mě nezklamal. A s ním mohu jít na ty nejvyšší vrcholy života a vím, že nezklame. Nebeský Přítel, který nám ještě před svým odchodem říká: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15:15). Přátelství, to je velká věc…

„Půjdeme ven. Ukážu vám, kam rád jezdím.“ Vyšli jsem do parku a před námi vrněl jeho vozík. Půjdeme k pávům. Četl jsem teď o nich, to je velice zajímavý pták. …A když jsme objeli nádhernou zahradu, zaparkovali jsme u laviček. Je tu nádherný výhled na Podblanicko.

„Jaké to bylo na mílích, Ríšo? Jeli jste to poprvé jako manželé?“ Byl to Janičky závod. Rozhodla se, že by to chtěla zkusit, alespoň polovinu závodu z nejvýchodnějšího místa Slovenska až do Jeseníků na koloběžce. Podpořil jsem ji, ale jen já jsem věděl, s čím vším bude bojovat a trápit se. A já jsem si zase zkusil ji doprovázet a jet na 60 procent a vcítit se, co asi teď Jana prožívá a co bych měl, aby jí to pomohlo. A když bylo třeba povzbuzovat, povzbuzoval jsem, a když bylo třeba mlčet, mlčel jsem. Není to jednoduché a pochopil jsem trochu, co asi prožívá Pán Bůh, který je výkonnostně zcela mimo lidské kategorie, když nás doprovází s takovou trpělivostí. To bez přátelství nejde…. Velká škola vztahu pro nás pro oba…

A pak jsme mluvili o jeho cestách se Štěpánem Rakem s projektem Vivat Comenius a o tom, jak to lidé na všech kontinentech nádherně přijímali, a pak jsme mluvili o panu Františkovi Derflerovi a Toulkách českou minulostí a o panu Foglarovi a o závěru jeho života a úplně na závěr nám Fred nádherně zarecitoval závěr knihy Hoši od Bobří řeky…  A já jsem si po cestě uvědomil, jak mi bylo dobře, jak to všechno rychle uteklo a že to bylo všechno a celé o přátelství – od toho našeho táborového, našeho s Ríšou a Janou, našeho s Fredem, přes oběd a Vysockého Píseň o kamarádovi, manželské míle, Freda a Štěpána, Freda a Jaroslava Foglara a Františka Derflera, až po Hochy od Bobří řeky. Přátelství. Jak je vzácné. To lidské, kdy moudrý Šalomoun říká: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“  Přísloví 17:17. A i to nejtrvalejší a nejvzácnější, to Boží přátelství – Už vás nenazývám služebníky,… Nazval jsem vás přáteli… (Jan 15:15) Přátelé, nevzdávejte to s přátelstvím!

ROSŤA HOMOLA
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek

PS:   Pak vám mohou přicházet podobné reakce: Milý Rosťo, bylo to v neděli překrásné kamarádské setkání, díky Tobě, Ríšovi i Janě! Už dlouho mi nebylo tak dobře… Posílám slíbený slovník a připojuji píseň o kamarádovi.    Zdraví a objímá Fred strejček