Každý z vás jistě někdy prožíval strach anebo nějakému strachu zrovna teď čelíte. Člověk už je prostě takový a prožívá různé obavy. Může to být strach z neznámého, strach z toho, jak dopadne nějaký náš vztah, na kterém nám záleží, nebo máme strach z toho, jak se bude vyvíjet náš zdravotní stav, když jsme nemocní nebo se třeba zraníme. Já jsem se vždycky obával, že se jako vozíčkář dostanu do nějaké bezvýchodné situace.

Někdy se mi zdávalo, že jsem jel autem, ale nemohl jsem ho zastavit, anebo jsem byl ve výtahu, který se řídil dolů a nedalo se nic dělat, jenom čekat. Naštěstí jsem se vždycky probudil dřív, než se něco vážného stalo. To jsou jenom sny, ale často se stanou věci, které jsou součástí našeho života. Jednoho dne doma po práci jsem jel na záchod a sundal jsem si stupačky jako vždy, abych se mohl přesunout. Jenže když jsem zavřel dveře v chodbě a couval jsem, zasekla se mi noha o podlahu, a jak jsem zavrávoral, spadnul jsem z vozíku. Byla to velká rána a já ležel na podlaze, před chvílí odešel táta a já věděl, že mi nikdo nepomůže, a můj mobil naneštěstí ležel pod vozíkem. Zhodnotil jsem situaci a přemýšlel jsem, jestli se z toho nějak nedostanu. Bolela mě noha a zjistil jsem, že je zapřená mezi zeď a vozík a v kotníku stočená do strany. Docela to bolelo a nemohl jsem ji dostat zpod vozíku. Volal jsem o pomoc, ale nikdo v okolí nebyl a k mobilu jsem se dostat nemohl.

Vypadalo to jako bezvýchodná situace. Snažil jsem se uklidnit a volal jsem k Bohu, aby mi pomohl a někoho zavolal. Nikdo nepřicházel, a tak jsem prosil, aby mi pomohl vyprostit tu nohu. Hrozně mě bolela, potřeboval jsem ji dostat do nějaké klidové polohy. Pokoušel jsem se o to a najednou se mi uvolnil řemínek u sandálu a já konečně mohl nohu vytáhnout. Sice jsem na zemi ležel ještě nějakou dobu, ale věděl jsem, že Bůh mi pomohl a je se mnou. Slyšel jsem, jak vibruje mobil, ale nemohl jsem ho zvednout. Asi po půlhodině vibroval znova a já si vzpomněl, že když je mobil aktivní, funguje hlasový asistent, a tak se mi podařilo vytočit tátu a konečně byla pomoc na cestě.

Po dvou hodinách se najednou otevřely dveře a musel to být hrozný pohled, ležel jsem na zemi a u mé hlavy byla krev z roztržené kůže na hlavě a ze rtu. Rodiče mi pomohli na lehátko. Noha nevypadala dobře, ale já stále myslel, že je to jen výron. Když se tři dny otok nezlepšoval, ba naopak, rozhodl jsem se jet do nemocnice. Tam zjistili, že mám na třikrát zlomený kotník a osteoporózu. Najednou se mi zhroutil svět, ani jsem se nenadál a už jsem měl sádru a věděl jsem, že mě čeká operace. Vždycky jsem měl strach, co se mnou bude, když se dostanu do nemocnice a budu tam muset ležet. Jak se o mě postarají v mém imobilním stavu, ve kterém na vozíku nedám ani ránu. Představa, že budu muset ležet na zádech, plně odkázán na cizí pomoc, mě děsila. Spustily se mi slzy a měl jsem hrozný strach, co se mnou bude.

Když se blížila operace, nalézal jsem oporu v Bohu, v rodině a u svých přátel, kteří se za mě modlili a jsem jim za to nesmírně vděčný. Nabízeli mi pomoc a podporu. Moc mě to potěšilo a zahřálo na srdci. Nebyl jsem v tom sám – moji přátelé, rodina, a hlavně Bůh, který mi dával pokoj. Ujišťoval jsem se veršem z Žalmu 23: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ (Žalm 23,4) Bůh nám slibuje, že nás povede jako dobrý pastýř, kterému záleží na každé ovečce, a i když musí jít roklí šeré smrti, On ji tím provede a bude ji opatrovat, a když bude třeba, tak ji i ponese. Ježíš každou ovečku uklidňuje slovy: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (Janovo evangelium 10,11) Věděl jsem, že Ježíši na mě záleží, že mě nikdy neopustí.

Konečně po týdnu polohování a chlazení kotníku jsem konečně mohl na operaci. S otokem to prostě nejde. Měl jsem přijít na příjem 7. 7. v 7 hodin a přijali mě na pokoj č. 7 a byl se mnou Anděl (pacient, který se tak jmenoval). Možná jen shoda náhod, anebo mi Bůh chtěl něco naznačit. Podle mě mi chtěl naznačit, že je o mne postaráno. Druhý den mě čekala operace. Měl jsem být na sále při vědomí s tím, že budu umrtvený od pasu dolu. Jsem rád, že jsem nemusel být uspán. Na sále jsem byl asi dvě hodiny a byl jsem vděčný, když mě doktor ubezpečil, že operace dopadla výborně. Musím říct, že jsem si oddechl. Bál jsem se toho, jak budu vše zvládat po operaci, ale i tyto obavy mě opustili, když se o mě sestřičky na ortopedii postarali. Mile mne překvapil jejich přistup, nasazení a ochota. I když toho měli opravdu hodně a museli se starat o tolik pacientů, vždy mi vyšly vstříc. Oceňuji jejich profesionální přístup.

Ještě v nemocnici jsem si říkal, jestli se mi povede kotník rozhýbat – vzhledem k svalové dystrofii. To byla moje nejhorší obava, ale vybavil jsem si jedno zaslíbení, moje oblíbené: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izajáš 40,30-31)

Důvěřoval jsem Bohu a dobře jsem udělal. Nohu jsem rozhýbal skoro do původního stavu a achilovky, i když byly hodně zkrácené, jsem protáhl na stavěči až překvapivě rychle. A také jsem vděčný, že jsem nedostal zánět a jizvy se pěkně zahojily. Cítil jsem, jak nabývám nových sil.

Všechno to začalo velkým strachem z neznáma a obavou o moji budoucnost. Vše jsem to vložil do Božích rukou a On mě naplňoval pokojem a jistotou, že to zvládnu a že se o mě postará. Děkuji mu za to, že mě vedl, nesl a opatroval. Děkuji doktorům a sestrám, že se o mě postarali a děkuji za podporu přátel, kteří na mě mysleli na modlitbách, psali mi zprávy, volali mi, povzbuzovali a utěšovali. Děkuji také mým milujícím rodičům, kteří se o mě s láskou starali, i když to pro ně bylo těžké a velmi vysilující jak fyzicky, tak psychicky. Je fajn vědět, že mám okolo sebe lidi, kterým na mě záleží a kteří jsou ochotni se obětovat pro druhé.

Co mi tato zkušenost dala? Uvědomil jsem si, že někdy prožíváme zbytečné strachy, které nás zbytečně sužují. Naučilo mě to více spoléhat na Boha a uvědomil jsem si, jak je důležité mít naději a víru, která nás vede kupředu a dává nám sílu překonat překážky na naší cestě. Žijeme v těžkém světě, kde není nic jisté, a přicházejí zlé časy, ale Bůh nám slibuje, že se nemáme čeho bát, pokud mu důvěřujeme, protože on je jediná jistota v tomto nejistém světě.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Izajáš 41,10)

Máš strachy a nevíš, jak je překonat? Popros Boha a On ti pomůže. „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jeremiáš 29,11-13)

Můžeme prožít život v obavách, anebo ho prožijeme naplněný láskou.

„Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“  (1. list Janův 4,18)

S láskou
Miroslav Křepinský