„Co jsem mohl udělat, udělal jsem,“ volal mi pan primář zlomeným hlasem. Posílám tu paní k tobě. – Řekni mi něco víc. Trochu se s ní známe, tak mohu… To první manželství nebylo úplně dobré. Narodil se jim kluk, ale vyrůstal uprostřed hádek a napětí… a nakonec se rozvedli. Dlouho byla sama a pak přišel ten pravý. Z ničeho nic, jako z modrého nebe… Je to krásný pár. A pak zase dlouho nemohli mít děti… Už jsme to všichni vzdávali… A pomyslel jsem si v duchu, že to asi platí, že když to všechno odevzdáš, nelpíš na ničem, nenárokuješ si nic, když se dostaví to přijetí situace, když se dospěje k tomu buď vůle Tvá, tak tehdy se to stane. A ona otěhotněla a radost nebrala konce. Těhotenství probíhalo dobře. Děvčátku se dařilo a mamince taky. Obě děvčata přišla do porodnice zdravá, pospolu, jako byla doposud, aby pak po porodu mohly odejít už odděleně, ale navždy spojené mateřským poutem. Žel, neštěstí nechodí po horách… Děvčátko při porodu zemřelo. Bolest mnou projela. Čím víc se na něco nebo na někoho těšíte, tím víc jste zraněni, když se to nenaplní. To je těžké…

A pak už slyším slabé ťukání na dveře. „Dobrý den, mohu dál?“ – Pojďte… Posaďte se… – Volal vám pan primář? – Volal. Jen krátce mi naznačil rodinnou anamnézu a co se vlastně stalo… Dosedla a v tom okamžiku se otevřela stavidla – Já ji chci zpátky…! Rozplakala se… Já ji chci zpátky…! – Tady máte kapesník… – To byla moje holčička… Plakala a nedalo se to zadržet. – Naše holčička… Všechno jsme pro ni připravili… Všechno… Co teď bude? Jak tam budu žít? – Slzy a vyřčená slova pomáhají… Když to všechno, co vás tíží a bolí, můžete říct, aniž byste vážili slova a měřili věty, aniž byste dávali jakoukoliv zábranu proudům bolesti, které tryskají z vašeho srdce – je to dobře. Je to úleva. Je třeba, aby slzy vymyly každou šedou usazeninu bolesti. – Jen jsem naslouchal. Prožíval to s ní. A nabízel papírové kapesníčky. Naslouchal jsem ušima, očima, celým srdcem…

Trvalo to nějakou dobu, než to všechno v slzách vykřičela, a pak se zklidnila. – Co s tím mohu udělat? – Teď to bolí a bolet to ještě bude. Všechno vás to bude vracet do minulosti. Do doby, když jste nemohla otěhotnět, když se to pak podařilo, když se rozlila tělem nepředstavitelná radost a naděje, když malá rostla a kopala, když jste vybírali jméno, když jste kupovali kočárek, růžové oblečení, dudlík, vaničku, teploměr… Když jste to doma všechno připravila, aby až… A teď to bolí a všechno vás to bude vracet do minulosti. Až časem se můžeme pokusit odpoutat od minulosti a začít prožívat přítomnost a až pak se můžeme odpoutat od přítomnosti i minulosti a začít plánovat budoucnost.

Čas léčí, čas hojí a naše postoje se v čase přizpůsobují novým okolnostem a staré kulisy i prožitky se ztrácejí v mlze pomalého zapomínání. Já myslím, že to naše první setkání splnilo to, co mělo. Mít možnost to v prostoru bezpečí a důvěry říct. Domluvíme se na příště a tam bychom mohli řešit tu ještě bolavou realitu, která se bude postupně stávat minulostí… – Co bych mohla pro to udělat už teď? – Teď je ještě dost brzy… – Co bych mohla udělat? – Co bychom mohli udělat? Jestli chcete, ale je to velmi brzy… – Chci. – Tak dobře. Možná je ještě něco, co jste neřekla, nebo spíš, co jste neřekla té své malé. Co byste jí chtěla říct? Co by bylo jenom pro ni. Můžete jí napsat dopis… Jak se vlastně měla jmenovat? – Terezka. – Můžete napsat Milá Terezko, ani nevíš, jak jsme se na Tebe těšili… – A napište všechno, své naděje, radosti, strachy, obavy, selhání, vděčnost za to, co jste spolu mohli prožít, a pak,… a pak ten dopis spálíme. To nemusí nikdo vidět, nikdo číst, to je mezi vámi… Je to tak možné? – Napíšu,… napíšu všechno… Děkuji, děkuji… A pak se zarazila, ztichla, chvíli přemýšlela… A pak úplně, ale úplně pomalu řekla. – Já budu muset napsat dopisy dva… – Dva? – Dva. – Proč? –Když jsem byla mladá, hodně mladá, tak jsem do toho „vlítla“ a já jsem si „to“ nechala vzít… A pak ztichla… Přemýšlela… Přemýšlel jsem také. To první miminko, „to“ si nechala vzít, ten druhý chlapec se narodil a vyrostl uprostřed hádek, a tato vysněná holčička Terezka zemřela. A další děti po čtyřicítce už možná asi nebudou…

Jestli přemýšlela podobně jako já, tak se může dostavit silný pocit viny. Nic v životě neobejdeme… Všechno se nám jednou nakonec připomene a vrátí. – Tak napište dopisy dva, pojmenujte své děti a napište všechno, co cítíte. – To byla moje chyba… A je to tady… Jak budu pracovat s pocitem viny? Je věřící? Tam se pracuje jinak. – Mohu se zeptat? Trhla sebou. Kývla. – Jste věřící? Tuto otázku asi vůbec nečekala. – Ne, ne, nejsem. To v žádném případě. – Rozumím. V tomto stavu ji ale nemohu nechat odejít. Nemohu přece nechat odejít člověka s pocitem viny. I když jsme tu už docela dlouho. A celou dobu byla pozornost zaměřena na ni. Musí si odpočinout. Modlím se v duchu… – Můžu vám říct, jak to mám já? – Určitě, můžete… Víte, já jsem věřící. Já to mám tak, jako by ke mně přišel každé ráno Pán Bůh a zeptal se mě, jestli s Ním chci jít tímto dnem. A já Mu řeknu, že neznám nikoho lepšího, laskavějšího než je On, a kývnu. A On mi řekne: „Tak dobře, já jsem taky rád,“ a podá mi čistý bílý list. „Tak piš ten svůj dnešní život, jako bys ho psal přede mnou.“ Vezmu list a začnu psát. A musím Vám říct, že se snažím, jako prvňáček s inkoustovým perem. Namočím a opatrně píšu… možná, že mám trochu vyplazený jazýček a skousnutý těmi předními zoubky. A snažím se psát to „M á m a m á“… a když se tak urputně snažím, tak mi nějak, nevím jak, to je vždycky záhada, sjede inkoust po peru a objeví se na tom krásném čistém papíře kaňka. Doprčic. To jsem nechtěl. Ve snaze tu kaňku zlikvidovat si ji ještě rozmáznu, tak teď už mám inkoust na papíře, na prstech i na rukávu, ale píšu dál ten svůj život. Než dopíšu den, přibude pár kaněk, šmouh, skvrn a skvrnek a rýh, mám to nejen na papíře, na prstech, na rukávu, dokonce i na nose a teď jsem to objevil i na čele, kde se to tam vzalo, nevím. No nebyl to úplně den – čistopis a krasopis. Tam jsem měl mluvit a mlčel jsem, tam jsem měl mlčet a mluvil jsem, tady jsem byl lhostejný a tady mi ruply nervy, a ještě mi řekli, že si mám hlídat svoje reakce… – nikdo není dokonalý, není ani jeden. (Řím 3:10)

Není ani jeden. No, když se na ten původně čistý list dívám – není to pěkné na pohled. Někam bych to schoval, ideálně do skříně, kde to nikdo nenajde. Když zrovna otvírám skříň, přichází Pán Bůh. – Tak, jaký byl den? – Mám docela chaos a schovávám papír za zády… – Dáš mi ten papír? Chvíli bojuju. Nedám. To je ostuda. Snažím se to schovat ještě víc a rozumím Adamovi a Evě, byť měli fíkové listy, stejně se schovávali za stromem. Nedám. Schovám. – Dáš mi ten papír? To bude dobře pro tebe. – To je zase pravda, přece si nebudu tyhle tyhle kaňky, šmouhy, skvrnky schovávat. To by byl za chvíli plný šanon, plná knihovna, plný dům… To nechci nosit, takový batoh. Těžký. – Dáš mi ten papír? Je to dobře pro Tebe, nemusíš nic schovávat, zakopávat o to, nemusíš nosit břemena dní, týdnů a let, to tě zkřiví. Dáš mi to? Pomalu a nejistě, s chvěním, ale i s touhou to dát pryč se ještě zadívám na své „dílo“… Ale třeba tady jsem se snažil a… a tady taky, a tady, raději to neřeknu, to už řekli v ráji, za to může Eva, nebo had… Neobhajuj se, neracionalizuj, nesváděj na jiného. Kapituluj a přiznej se, nejsi už žádný malý kluk. A podávám ušmudlaný list… A už jenom jak jsem ho předal, tak se mi ulevilo. Jaká úleva. Jaký pokoj. Jaká vděčnost. – Děkuji, je to především dobře pro tebe. A odchází, a ještě se otočí a řekne: „A když budeš chtít, tak ráno zase přijdu.“ A je to pravda, že Láska nikoho nenutí milovat s nechutí. – Já budu čekat, až zase ráno dostanu čistý bílý list, a budu psát svůj nedokonalý život před Dokonalou Láskou… Tak takhle to mám já. – „Vy to máte hezké,“ řekla ta žena a cítil jsem, že se v ní něco odehrává. Něco vznešeného a uzdravujícího… Dobře, děkuji za důvěru, domluvíme se na těch dvou dopisech a dalším setkání. Může to tak být? – Určitě. Já jsem vůbec netušila, že takový prostor v nemocnici existuje. Děkuji. – Děkuji.

Rozloučili jsme se. Podali ruce. Ještě jednou se potkaly naše pohledy. Zavřel jsem za sebou dveře a sedl s úlevou do křesla a děkoval. Je to skutečně někdy práce mentálního pyrotechnika… A ani jsem svou děkovnou modlitbu nedokončil, ozvalo se slabé zaťukání. Vstal jsem, otevřel a ona tam stála znovu. A nevěděla, jak začít. – Zapomněl jsem na něco? – Ne, vy, ne. Já. – A na co? –Na, na, jako kdyby očima hledala, na ten bílý list! – Teď jsem stál zase já… Ano,… ten je tu pro vás. A podávám jí čistý bílý list. A ona ho bere, tiskne k sobě. – Teď je to všechno… A dívám se za ní, jak odchází tou dlouhou chodbou a tiskne k srdci čistý bílý list. A znovu jsem zavřel za sebou dveře a šel jsem ještě pomaleji a ptal jsem se sám sebe: „Odpouští Bůh lidem, kteří v Něho nevěří?“ A pak jsem zase dosedl a řekl jsem si tak jenom pro sebe… Odpouští. Odpouští, protože i oni jsou Jeho děti, jenom o tom ještě nevědí. „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mat 5:8)

Rosťa Homola,
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek