Těch čtrnáct dnů bylo náročných, ale nádherných. Čtrnáct dnů pod stanem, v přírodě, na louce, u potoka. Kolem les a za lesem rybník. Tábor pro rodiče a děti. Podblanicko. Ranní setkávání s hrnkem teplého čaje a společný rozbor vždy jednoho biblického verše. Nasyceni Slovem, po ránu, jako když v duši svítá. Pak teprve budíček pro děti. S kytarou a zpěvem. Od stanu ke stanu. A pak nástup na rozcvičku a šli jsme společně k rybníku, děti i dospělí. A tam jsme se rozdělili na „rybníky“ a „trávníky“. „Rybníci“ se šli koupat, a když jsme vstupovali do vody a ranní opar ještě zakrýval vodní plochu, chtělo to trochu odvahy, ale pak přišla odměna a vzpruha. Sem tam šplouchl kapr a my jsme se nořili tiše do vodní hladiny. A užívali jsme si to. Neskutečně. A z louky k nám doléhaly hlasy toho, který vedl rozcvičku pro „trávníky“, a zdálky jsme viděli velké kolo cvičících a ještě trochu probouzejících se dětí. A pak společně zase přes louku a les k táboru. Ty ranní chvíle pohybu, probouzejícího se lesa, osvěžující koupele, vycházejícího slunce a společenství mi budou chybět a chybí. Byli jsme prostě stvořeni do ráje, ne do města.

A pak už jen s prchavou vzpomínkou na noční chlad, probuzeni a prokrveni pohybem, vodou a sluncem, přicházíme na snídani. A jak chutná. Koncert pro ešusy, lžíce a dobré jídlo. A pak nástup. Vyrovnat… Pozor… Zaznívají pokřiky oddílů. K vlajce hleď! A vlajka pomalu stoupá na stožár a my zpíváme. Má to něco do sebe. Začíná nový den… První oddíl dnes pomáhá v kuchyni, druhý oddíl doplní pitnou vodu do kuchyně, tam, kde se myjí ešusy, do umývárky a ke kadibudkám… V této zvláštní době používáme pitnou vodu na všechno. Třetí oddíl dnes připravuje dříví na večerní táborák… A čtvrtý oddíl má na starosti úklid – v jídelně, na tábořišti, večer zasype latríny a dezinfikuje anti-covidem všechna místa, kterých se dotýká větší množství lidí… Pozor! … Rozchod! … Nástup do jídelny.

Začínala táborová hra. Poslední cesta apoštola Pavla do Říma. Cesta plná dobrodružství, cesta po moři i po souši, cesta plná nebezpečí, plavba kolem Kypru, Kréty, nebezpečná bouře a nakonec ztroskotání na Maltě, málem smrt vězňů a Pavel byl jeden z nich, a když se nakonec zachránili všichni, Pavel je uštknut zmijí a je zázračně uzdraven a pomáhá ještě s uzdravováním místních obyvatel. A pak zase nalodění a cesta přes Sicílii až na italskou pevninu a po té cesta do Říma a tam dva roky čeká Pavel ve vězení na soud před císařem. Tady připoután k římskému vojákovi přijímá návštěvy židů, křesťanů, přátel a odsud píše některé své dopisy církvím, které založil v Malé Asii a v Řecku. Až po ten poslední. Svému milovanému Timoteovi.

„Timoteji, můj drahý synu, přeji ti Boží pokoj, milost a slitování! Jsem za tebe tolik vděčný Bohu; myslím na tebe každý den a nejednu noc jsem vyplnil prosbami, aby ti Bůh bohatě žehnal. Když si vzpomenu, jak jsi při našem rozloučení plakal, nejraději bych se hned rozběhl za tebou – tak rád bych tě ještě jednou uviděl. Vzpomínám na tvou upřímnou víru, jakou jsem poznal už u tvé babičky a maminky. Jistě si pamatuješ, jak jsem na tebe vkládal ruce, když jsem ti svěřoval službu v církvi. Bůh ti dal všechny dary a schopnosti, které potřebuješ. A tak když budeš toto božské obdarování rozvíjet a podporovat, nepřijde ti nikdy zatěžko hovořit o Kristu s lidmi ani ti nebude trapné přiznat se k přátelství se mnou, i když jsem kvůli Kristu v okovech. Naopak – dostaneš dost odvahy a síly snášet pro něho třeba i stejné utrpení.“ (2 Tim 1,1-8 SNC).

A v závěru svého dopisu dodává: „Pro mne již přišel čas, že budu obětován a rozloučím se s tímto životem. V boji, který mám za sebou, jsem bojoval ze všech sil, závod jsem dokončil a ve víře vytrval. Teď už mne čeká jen věnec vítěze. To mne Pán – ten spravedlivý Soudce – zprostí všech vin a odmění věčným životem; a nejen mne, ale každého, kdo toužebně vyhlíží jeho příchod.“ (2 Tim 4,6-8 SNC)

Slavná poslední slova jednoho z nevzdělanějších, nejvlivnějších a nejmilovanějších lidí v dějinách lidstva – apoštola Pavla.

A my jsme s dětmi a jejich rodiči prožívali tu cestu, ztroskotávali jsme na rybníce, učili se stavět přístřešky, rozdělávat oheň, orientovat se v lese i na noční obloze a večer jsme zpívali a četli o Sluneční krajině a říkali si, za co všechno jsme vděční za ten den. A pak jsme stáli v kruhu kolem dohasínajícího ohně, drželi se za ruce a děkovali. Mezi tím se zešeřilo a tma a chlad pozvolna přicházely do tábora, ale na našich tvářích se ještě tetelilo teplo ohně a v srdcích hřál plamen přátelství. Jak může být ještě dobře na tomhle světě. A pak jsme se pomalu rozcházeli do svých stanů a ohlíželi se na ještě žhavé uhlíky, kdy sem tam ještě vyšlehl malý plamínek a nechtělo se nám, tak se nám nechtělo, dokud nedohoří úplně. A pak jsme ještě žasli nad hvězdnou oblohou nad námi a mnozí si nechali své stany otevřené, aby viděli tu nekonečnou nádheru hvězd.

Všechno jednou končí. Skončil den… Skončil náš tábor… Závěrečné ahóóóój – a ty plechové krabičky s našimi drahými se rozjížděly do svých domovů. Rozloučil jsem se se všemi a pak ještě jednou naposled jsem šel sám, tak nezvykle sám, úplně pomalu, tou cestou lesem a pak loukou k rybníku. A nikde nikdo… Ticho. A plaval jsem několikrát sem a tam a nechtělo se mi přestat. A pak jsem vylezl z vody, vyšel tam, kde měli „trávníci“ rozcvičku, a děkoval jsem za to všechno, co nám bylo dáno prožít. Čistá radost.

Ráno druhého dne, když už jsem šel do své práce, do nemocnice, jsem hledal cestu k lesu a k rybníku a to ranní osvěžení, ale marně… Pár dní nato začal nový školní rok… A pak jsem dostal sms: „Ahoj Rosti 🙂 Tady Vojta z tábora. Jen jsem tě chtěl pozdravit, moc rád vzpomínám na tábor a tak rád bych se vrátil, často se mi zdají hezké sny z tábora… Teď už chodím do školy, zatím pohoda, vždyť se taky zatím neučíme :-), spolužáci nic hroznýho, ale lidi z tábora – úplně něco jiného. Teď jsi hrozně moc čtu bibli, už jsem přečetl 1. a 2. list Timoteovi, Titovi, Filemonovi a čtu Římanům… Taky mi tady doma hrozně chybí zpívání u táboráku… Tak taky pozdravuj rodinu a ahoj, snad se zase někdy budeme moct vidět :-).“

A já už se teď těším, ale je čas na prázdniny a je čas na školu. Podobně jak to píše Šalomoun, nebo Jaroslav Seifert v básni Poštovní holub.

Bílým šátkem mává,

kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,

vraceje se domů

s nadějí i bez naděje

věčně se vracíme domů.

Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

… A tak přeji všem dětem, studentům, učitelům, asistentům, ředitelům i všem rodičům požehnaný školní rok.

ROSŤA HOMOLA

Oddělení spirituální péče, Nemocnice Písek, a.s