O prázdninách jsem navštívil Alfreda Strejčka. „Tady si sedni, abych na tebe viděl, a povídej, jak se máš,“ řekl ten úžasný a moudrý člověk. A chvíli jsem povídal já a chvíli on…
A pak řekl: „Můžu tě poprosit, Rosťo, jestli bys šel namočit do studené vody támhleten ručník a přiložil mi ho na víčka? To mi dělá moc dobře.“ Odběhl jsem, namočil, vyždímal a jemně přiložil na víčka. „To je příjemné.“ „Máš to, Frede, dost chladivé? Tady všude teče jenom vlažná voda…“ „Děkuji, děkuji, je to moc dobré.“ Vím, že kdyby to bylo trochu chladivější, bylo by to i víc občerstvující… Nestěžoval si. Byl vděčný… „A ještě druhé oko… Děkuji.“ Odložil jsem ručník a zase jsem se posadil. I on se ve své posteli trochu nadzvedl a posadil. „Musím ti říct svou zkušenost s CD Ten který přichází, které jsme dělali,“ říká Fred. „Nedávno mi napsal jeden člověk, který přišel při dopravní nehodě o ruku. A nebyla to jeho vina. Psal mi, že dostal od jedné paní z Písku toto CD, že to nějakou dobu vozil v autě a pak to začal poslouchat. Ale poslouchat nestačí, to víš… Začal to žít. Ten kluk se ti bude líbit. Já vás musím propojit. Bude mít radost. Řekni jen, že jsi jeden z těch, kteří stojí za CD Ten, který přichází, a uvidíš, budete si rozumět. On teď chodí po všech možných institucích a pomáhá různě zraněným lidem. A vede je k tomu, aby to nevzdávali. Dokonce napsal knihu Vzdát můžeš zítra a poslal mi ji. Tamhle je na okně. Podívej se… Je to bojovník, a kdyby jenom to, rozhodl se, že se navzdory svému handicapu zúčastní na kole závodu 1000 mil. Je to extrémní závod bez zabezpečení… Těžké… A on to dal… S jednou rukou… A kdyby jednou, a kdyby jenom na kole, dokonce na koloběžce, a dokonce i pěšky. To už byl u mě a dali jsme si závazek, že půjdeme spolu těch 1000 mil, každý svým způsobem… Dám ti na něj číslo, zavolej mu…“
A zavolal jsem mu. Fred měl pravdu. Po prvním rozhovoru jako kdybychom se znali odjakživa… Richard – Rosťa. Ahoj. No, já tě musím pozvat do Písku na přednášku, nebo křeslo pro hosta s tebou udělám. Přijel bys? To víš, že přijel… Jenže doba covidová nám to teď neumožňuje. A přitom jeho zkušenost by byla tak potřebná, protože to, s čím zápasíme – jako jednotlivci, jako společnost, jako celý svět a už skoro celý rok – je taky takový extrémní závod na 1000 mil. A sice nám končí starý rok, zvláštní rok 2020, ale zdá se, že covidový závod ještě jen tak neskončí a budeme v něm pokračovat i v roce příštím. Je to extrémní závod. Nevidíme na konec, nevíme ani, na kterém kilometru jsme, nevíme, co bude za týden. Richarde, ty jsi ten závod na 1000 mil absolvoval, dokonce několikrát. Jak to udělat, abychom i my tento „divný“ závod mohli také absolvovat a vítězně projít cílovou páskou? Co ti pomohlo, jak jsi to prožíval? Vím, že jsi nešel sám, že jsi šel s Tím, kterého si teď budou křesťané připomínat, že se narodil, i když nevíme, kdy se přesně narodil, ale důležité je, že se narodil, žil tady na té planetě a zemřel, abychom mohli dojít do toho nebeského cíle. Cíle všech cílů.
Povíš nám o svých mílích, prosím?
7 let, 7 červenců, 7 startů, 7 cílů, 7 afterpárty, 7 finisherských trik. To je bilance mých účastí na mílích. Mohl jsem k tomu přidat ještě zhruba 10 500 km, které jsem urazil na trati, a vše by mohlo skončit ukloněním a zatažením opony. Potom člověk může bilancovat, nebo to může nechat projít. Může to zařadit do kartotéky zážitků a podle potřeby vytáhnout a prolistovávat si jednotlivé příběhy. Čas dá zapomenout na to špatné a do popředí dá to dobré. Všechna ta rána, večery, východy sluncí, jejich západy, stejně tak dny, kdy o sobě slunce dalo vědět jen denním světlem a v kráse svých paprsků se nepředvedlo několik dní. Místo toho přes nás přehodilo deštivý plášť a nechalo nás procházet závěsy z mlhy. Ocitali jsme se v bludišti pocitů, kde jsme byli většinou sami, protože do těch nejtajnějších komnat, které jsou někde uvnitř nás, si nikoho nepouštíme. Dávali jsme propuknout emocím, uvědomovali si mnohé tak silně, že bychom v danou chvíli byli ochotni změnit nejen svět, ale i sami sebe.
Zvláštní pořadí, řekne si pozorný čtenář. Cožpak je jednodušší změnit svět než sebe? Správná úvaha a troufám si říct, že bez vysvětlení se může zdát nesmyslná. Podle toho, co kolem sebe vidím a slyším, tak všichni vědí, co by měli dělat ostatní, ale sami sobě poradit, a už vůbec pomoci neumí nebo nemohou. Ono je to často i pohodlnější, a tak jsme svědky překřikování lidí, protože hodně lidí chce radit, ale málokdo chce opravdu měnit. No, a když chtějí měnit, tak vše a všechny kolem, jen ne sebe. Místo toho, aby si lidé uvědomili, že v pokoji, klidu a míru můžeme žít, růst a vychovávat svoje děti, nechávají se vtahovat do světového tržiště s množstvím hluku a nepřehledných situací. Ne, nebojte se, nechci zde rozebírat politickou, zdravotní, sportovní ani jinou choulostivou otázku. Nejsem k tomu kompetentní a myslím si, že samozvaných i uměle vytvořených „spasitelů“ a rádoby autorit je dost. Ti dnes tančí, nakrucují se a jinak předvádí v záři umělého osvětlení na vratkých molech světové estrády. I my můžeme zasednout do čela či po bocích těchto show. Můžeme být diváky, popřípadě součástí těchto, často prázdných a na druhý pohled smutných podívaných, které se honosí blyštivými róbami. Je to pohodlné, rychlé, bezpracné a jsme schováni v davu. Přirovnal bych to k jízdě na tandemu na závodě l000 mil. Vy jste ten druhý, který si sedl za řidiče, jehož vůbec nezná, s nímž nikdy nejel, a nejlépe sám nikdy na tandemu neseděl. Po startovním výstřelu řidič pronese ke spolujezdci větu: „Neboj se, nic nedělej, nemusíš se ani držet, jen mi věř.“ Kdo z nás to udělá na mílích a kolik nás je ochotno to udělat nebo to udělalo v životě? Přiznám se, že než toto, raději budu trénovat jednokolku, na které jsem taky nikdy nejel, ale o které budu rozhodovat já.
Všimněte si podobnosti závodu 1000 mil se životem. Často jej k životu přirovnávám. Je krásný, tvrdý, ale jasný a má pravidla. Dává ti pocit svobody, neboť tě k ničemu nenutí. Kdykoliv ho můžeš vzdát, nebo bojovat a zjistit, jestli tvé rozhodnutí bylo správné. Na tomto závodě totiž jsi sám sebou a můžeš v sobě potkat slabocha, bojovníka, rváče, kamaráda, egoistu, darebáka, „vyčůránka“, lháře, „svini“ i člověka přemýšlivého, citlivého a uvědomělého. Potkat se můžeš se všemi, stejně jako nemusíš. Můžeš, stejně jako nemusíš zjistit, kdo z těch jmenovaných chybí a jestli o něj stojíš. Není to v životě podobně? Je, jen toho času sám na sebe nemáš tolik jako zde.
Byla mi již několikrát položena otázka, jak jsem se na tento závod dostal, lépe řečeno, jak jsem se o něm dozvěděl. Nevím, ale jedno vím jistě. Dojezdem do cíle v roce 2013 se odstartoval můj nový život. Začal jsem po vzoru mílí žít. Jak se to projevilo, je téma na obsáhlejší článek, možná i knihu. Nakonec v mnou vydané i připravované knize se čtenář dozví až až. Míle se pro mě staly především stavebním materiálem i sítí spojující nebo dávající možnost navázaní spojení s lidmi, kteří stojí o výstavbu či přestavbu tam někde uvnitř. Je jich spousta, je nás spousta, jen jsme roztaženi po trati, a ne vždy jsme schopni se potkat. Dospěl jsem k subjektivnímu názoru, že každý, kdo se ocitne na startu mílí, má příběh nebo důvod, proč zde stojí. Zpětně jsem si všechny své vyjmenoval, stejně jako vzpomínal na ty, které mě někteří z vás vyprávěli.
Letos to byl silný příběh člověka, který v roce 2017 v noci z 26. na 27. října ochrnul. Bez varování, bez úrazu jej skolil syndrom GB. Nevzdal se a bojuje o svoji svobodu pohybu, o svoji soběstačnost, o svůj průjezd pod vítězným obloukem s názvem život. Setkali jsme se, plánovaně, pět dní před startem. Dal jsem mu svůj druhý dres a s ním výzvu: „Pojď se mnou.“ Stanovili jsme si svoje tratě. Já pěšky 1000 mil po trati cyklistů a koloběžkářů. To znamenalo ujít 1660 km, s 40 000 výškovými metry, a jeho cíl byl podat mi ruku, až se znovu setkáme. Byl mi motorem i jeřábem, který mi pomohl dostat se ze všech mých potíží na letošním ročníku, stejně tak jako moje dcera, které jsem slíbil, že další červenec budeme spolu. To, že se mi povedlo dojít jako první 1000 mil v obou směrech ve všech třech kategoriích je nic proti tomu, když jsme se setkali a on ke mně zdvihl své ruce. Zatím bez jemné motoriky, ale uvnitř něj je jasný cíl. Jasný jako slunce, které vyhlížíme v chladných a deštivých dnech. Jasný jako kužel světla, který nám umožní najít cestu v temných nocích.
Jsem rád, že jsem mohl zanechat na tomto závodě svůj otisk, stejně jako můžeme zanechat každý z nás svůj otisk v životě těch, kteří nás potřebují. Nezapomeňte: „Z životů, kterých se dotkneme, naše otisky nezmizí.“ Každý z vás, kdo se dočetl až sem, je mílař. Právě jste zdolali 1000 slov mého vzkazu vám. Život a míle mají svůj počátek a konec. Nezapomeňte žít až do konce!
Rosťa Homola a Richard Štěpánek