To je velmi těžká situace, povídám, a paní přikyvuje… Taky nevím, ale můžu se modlit. Pán Bůh ty věci viděl, byl u toho, může nás nějak vést, abychom se dopátrali pravdy. A to bude mít zásadní vliv na vaši budoucnost. – Ale já jsem nevěřící… Ale asi třikrát jsem se modlila… Když mi bylo nejhůř. – Rozumím. Tak jestli vám to nevadí, tak já se budu modlit… – Nevadí, ale já jsem nevěřící… – To nevadí… Rozloučili jsme se v dobrém, dal jsem jí telefonní číslo a řekla mi, že bude ráda, když ji ještě navštívím. Když jsem odcházel, uvědomil jsem si tu názorovou propast. Měli jsme každý jiný pohled. Ale lidsky jsme to dali, a to je důležité. Když jsem se vracel z tohoto oddělení, přemýšlel jsem, kde a jak se rodí tento pohled na svět.
Náš pohled na život a svět je přirozeně utvářen těmi, kteří nás v životě vychovávali a formovali – nejprve našimi rodiči, později školou a prostředím, ve kterém se pohybujeme. Ve světle toho, jak jsme byli naučeni vidět svět, pak vnímáme a hodnotíme věci, události či morální otázky. Pokud jsme vyrůstali v ateistické (či agnostické) rodině, kde se o křesťanství nemluvilo vůbec nebo jen negativně a odmítavě, zcela přirozeně budeme pohled, který nepočítá s Bohem, považovat za samozřejmý a správný, aniž bychom nad tím příliš uvažovali. S důvěrou, která je přirozená, přijmeme to, jak svět chápou naši rodiče, přátelé či učitelé, a s touto optikou budeme vnímat vše, co se kolem nás děje.
Pokud jsme ale naopak žili od malička v prostředí křesťanském, budeme mít už od počátku svůj „filtr“, kterým vidíme svět nastavený jinak. Stejné věci, události a okolnosti budeme vnímat odlišně, protože v tom všem budeme vnímat Boží jednání a působení.
Ať chceme, nebo ne, všichni jsme formováni tím, v čem jsme vyrůstali. Toto prostředí určuje, jakým způsobem se díváme na svět kolem nás a jak mu rozumíme. Naše původní „nastavení“ však není neměnné. Jak člověk roste, dospívá a dozrává, začíná si klást otázky, jestli je svět opravdu takový, jak mu byl představen od malička. A hledá, zda neexistuje i jiný úhel pohledu. Bez ohledu na to, jak jsme byli vychováni, máme v životě možnost svůj pohled změnit, pokud nám někdo nabídne lepší a smysluplnější variantu.
Mezi základní a zásadní životní otázky patří ty, které se týkají toho, zda jsme na světě a ve vesmíru sami, nebo je tu někdo, kdo se o nás zajímá, řídí vesmír a určuje jeho běh. V principu existují dvě různé odpovědi, které zásadně ovlivní naše vnímání reality každodenního života, ale i hodnoty, které budeme v životě zastávat.
První říká, že vesmír – a vše, co je v něm, včetně nás – jen je. Nikdo ho nestvořil, nic ho neformovalo. Jednoduše je zde. Jak už před dva a půl tisíciletími řekl řecký filozof Démokritos (není to nová myšlenka), základním principem vesmíru jsou jen „atomy a prázdnota“. Neexistují žádní bohové, ani jeden, a ani nic božského. Existuje jen materiální čistě přírodní realita, daná logickými zákonitostmi. Vše, co se kolem nás děje, pak na základě tohoto východiska hodnotíme pouze jako přirozené důsledky těchto zákonitostí, bez připuštění jakéhokoliv „nadpřirozeného“ zásahu.
Druhý názor říká, že celý náš vesmír stvořila nějaká božská bytost (nebo bytosti) Z tohoto pohledu pak člověk vnímá svět „atomů a prázdnoty“ také jako vesmír fungující na základě logických principů a zákonitostí, ale ty neurčují úplně vše. Tato odpověď ukazuje realitu mnohem širší, hlubší a mnohotvárnější než klasický ateisticko-materialistický pohled.
Ústřední myšlenkou, kterou nás učí Bible, není jen existence Boha, ale existence takového Boha, jakým ve skutečnosti je. Osobního Boha, který nás miluje a který s námi vstupuje do vztahu. Je to Bůh zázraků, který respektuje přírodní zákony, jejichž je tvůrcem, avšak není jimi omezen, a když chce, může je překročit (například při narození Ježíše z panny), a pak se narodí ten, kterému je dáno jméno Immanuel, to je Bůh s námi. A to je obrovská věc, mít vědomí, že Bůh je s námi, protože to má zásadní dopad na náš celý svět a také na náš osobní život. Pokud svítí slunce a náš život kráčí ve světle tohoto dne, ty dvě skupiny jsou k nerozeznání. V okamžiku, kdy do života vpadne tma, bolest, krize, nemoc, pandemie, tak teprve potom na noční obloze ocením hvězdy, ty malé lucerny víry, které svítí na mou cestu. A říkají: „Neboj se – já jsem s tebou, nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí… Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě bere za ruku a říká: „Neměj strach, já sám ti pomáhám!“ – Izajáš 41:10-13 B21
No řekněte mi sami, kdo je na tom v noci lépe? Navštívil jsem jednu babičku, ta, jak mě viděla, tak se rozzářila a řekla mi, ale pane kaplane, běžte za potřebnějšíma… Já nikdy nejsem sama. A bylo to na ní vidět, i když tam nikdo jiný nebyl. A vedle na pokoji leží děda, dívá se do stropu a říká si: „Já se cítím poslední dobou strašně sám.“ A babička až trochu rozhorleně říká: „Vždyť jsem jim říkala, aby za mnou pořád nechodili, dokonce mají pořadník na návštěvy,“ a kroutí hlavou… A děda mi s omluvou říká: „Oni mladí chodí do práce, mají děti, jsou rádi, že to všechno stíhají…“ Ale cítil jsem, jak někde hluboko v něm volá hlas: „Ale alespoň na chvíli by přijít mohli!“ A babička mi zase říká: „Oni se za mě ve sboru modlí…“ A děda mi řekne: „Za mě se nikdy nikdo nemodlil.“
A s babičkou nemohu diskutovat, protože ona ví. I bez toho mého filozofického úvodu, její pohled na svět je jasný a jednoduše přímý, srozumitelný a čitelný. A její osobní vztah k milujícímu Bohu je životodárný. Ona rozumí následujícímu textu lépe než já. „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ Jer 29:11 A tento text v těchto potemnělých dnech svítí i pro nás.
ROSŤA HOMOLA
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek