No comments yet

Jako letní sníh

Už od malička k němu cítím velkou náklonnost, protože ten kraj, ve kterém jsem se narodil, jím byl prodchnut. A to i v dobách, kdy byl ve své vlasti zapomenut a jeho díla patřila mezi zakázanou literaturu. On se tady narodil a vyrůstal. Učili jsme se o třech pravděpodobných místech, kde se narodil – a všechna byla v mé bezprostřední blízkosti. Každý rok jsme si jej připomínali. Jak jsem vyrůstal a nasával poznání tohoto světa, objevoval jsem, že jsou po něm pojmenovány ulice, základní školy, střední školy, muzea, dokonce vysoké školy. Později jsem zjistil, že ovlivnil mnohé evropské země jako málokdo z našich velikánů, a pochopil jsem také, že v zahraničí si ho váží a oceňují jej mnohem víc než u nás doma – ale dnes už tomu rozumím a je to smutné, ale je to tak, že nikdo není doma prorokem. Tak to tady v té naší malé kotlině chodí. A pak, když začala růst moje víra z nevíry a skepticismu, četl jsem jeho Labyrint světa a ráj srdce, nadčasový skvost, moje víra rostla a pochopil jsem, že jsme stejní, jen kulisy se mění. A cesta poutníka byla i mojí cestou, cestou k hlubině bezpečnosti. A ta cesta mě vedla k jinému velikánovi, k Johnu Bunyanovi, asi nejvýznamnějšímu anglickému puritánovi a k jeho Cestě poutníka. Další nadčasový skvost. Je to jedna z nejvlivnějších knih v dějinách křesťanství. Poprvé vyšla tiskem roku 1678.

A zase jsem pochopil a ocenil Jana Amose až v kontextu evropských velikánů. Svůj Labyrint světa a ráj srdce, což je kniha, která je dneska pokládána za jedno z vrcholných děl barokní literatury, Komenský dokončil už v roce 1623, tedy ještě před Cestou poutníka. A pak už mi došlo, a to z marnosti lidského pachtění, že ten skutečný Ráj srdce je v Boží blízkosti, že tam je ta hlubina bezpečnosti. A to už jsem bydlel v Písku, bylo to někdy po „sametové“ revoluci, když přišlo pozvání pro zástupce jednotlivých píseckých církví do holandského Naardenu, kde je náš Učitel národů pohřben. Většinu osazenstva tvořily starší vážené dámy. Byla to vznešená cesta, za svatým účelem, avšak s přítomností všeho lidského. Tak to tady je, že svaté i lidské se prolíná životem.

Byl jsem v té dodávce nejmladší, ale stal jsem se proti své vůli asi nejznámějším. A vůbec na tu popularitu nejsem hrdý. Zavinila to návštěva večer před odjezdem, nebo možná ta paní, nebo spíše ten čaj, co mi celý večer nalévala, aniž ona tušila, že někam jedu, a aniž já tušil, co je to za čaj. Pochopil jsem to až v autě. Po půl hodině jízdy směr Holandsko jsem šel dopředu a prosil řidiče, jestli by mi mohl zastavit na malou. Na poprvé to celkem jde. Když po dalších čtyřiceti minutách, s tím, že posledních deset minut jsem prožíval muka, jsem zase šel už křečovitě za řidičem, že bych zase potřeboval… a zase a zase… A tak to pokračovalo po našem území, na dálnicích Německa, a někde na území Holandska jsem už zcela vyčerpán a zostuzen seděl a zhluboka rozdýchával posledních pár hodin. Ale Holandsko bylo nádherné, Holanďané laskaví, otevření a vstřícní a Naarden hluboký.

Vyrůstal jsem tam, kde se Jan narodil, a byl jsem i tam, kde zemřel a byl pochován. Od té doby uplynulo mnoho času, dostal jsem se k mnoha Komenského knihám, mnohé jsem pochopil, mnohé ještě nepochopil, ale myslím, že jsem třeba pochopil historická a zároveň i prorocká slova z písně Marty Kubišové Modlitba: „Ať mír dál zůstává nad touto krajinou“ – která parafrázují modlitbu Jana Amose Komenského. Jak je to pořád aktuální.

Rembrandtův obraz Starý muž (1665), zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského
Rembrandtův obraz Starý muž (1665), zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského

Jsem vděčný za filmy, které se o jeho životě točí. Ať už je to Putování Jana Amose s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli, kde Komenský je především Učitel národů v kontextu své doby a v pojetí Otakara Vávry, nebo ten poslední nádherný celovečerní film Jako letní sníh, který měl teď 4. ledna premiéru. Nejen, že se dostal tento duchovní film na obrazovky České televize, ale dle statistiky sledovanosti zaujal přes půl milionu diváků. Ve filmu vidíme život českého génia z poněkud neobvyklého úhlu pohledu. Na základě posledních vědeckých výzkumů je dnes už celkem jisté, že Komenského portrétoval světoznámý holandský malíř Rembrandt. A právě z této skutečnosti vychází příběh, v němž k sobě hledají cestu dvě naprosto protichůdné osobnosti. Tou první je individualisticky založený bohém Rembrandt van Rijn, nevzdělaný, ale geniální malíř, který nikdy nevytáhl paty z Amsterodamu, a tou druhou postavou je biskup Jednoty bratrské, hluboce zbožný muž, filozof, světoběžník a jeden z největších učenců své doby, Jan Amos Komenský.

Rembrandt považuje zpočátku Komenského jen za dalšího z řady celebrit a církevníků, jež na zakázku maloval. Zaujme k němu tedy odmítavý postoj. Avšak během Komenského častých sezení při malování portrétu k sobě postupně nacházejí cestu… Jejich dialog provází většinu zásadních událostí Komenského mnohotvárného života… „Vynikající herecké výkony. Nevšední zpracování hlubokého příběhu. Osudové setkání Rembrandta a Komenského. Překvapivý závěr.“ – říká doc. PhDr. Jan Hábl, Ph.D., pedagog, komeniolog. Komenský byl většinou prezentován jako filozof a pedagog, ale on byl především teolog a biskup Jednoty bratrské. Takto odpovídá režisér filmu Lubomír Hlavsa na otázku víry Komenského: „Řeknu to takhle: Komenského hluboká víra v Boha byla jednoznačně hnacím motorem jeho života. Když čtete jeho úžasná díla, z nichž některá jsou dnes už převyprávěna do moderního českého jazyka – například Labyrint světa a ráj srdce – pochopíte, jak opravdové a zároveň i nadčasové je jeho vnímání křesťanské víry. Vynechat Komenského lásku a úctu k Bohu by v podstatě bylo stejné jako zbavit jídlo soli…“

A proč já dnes píšu o Komenském? Z několika důvodů. Protože k němu už malička cítím velkou náklonnost, protože v letech 2020–2022 probíhají národní oslavy jeho výročí, 430 let od jeho narození a 350 let od jeho smrti. A v neposlední řadě proto, že on nám má co říct do současné doby covidové. Za svůj život zažil Jan Amos Komenský nejméně tři morové rány neboli epidemie. Ve dvanácti letech mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče a dvě sestry, zřejmě v důsledku moru. Ujala se ho teta Zuzana Nohálová ze Strážnice. Později Komenský napsal knihu O sirobě, kde ukazuje, jak je možné se vyrovnat se ztrátami blízkých. V roce 1622 během moru zemřela Komenskému milovaná žena Magdaléna a dvě děti, z nichž malého synka Komenský ani neviděl, protože po bitvě na Bílé hoře se musel ukrývat před pronásledovateli. Nevíme, zda si jeho žena ještě stihla přečíst malou knížku, kterou pro ni s láskou napsal: Přemyšlování o křesťanské dokonalosti, kde ji ve věnování oslovuje: „Klenote můj, po Pánu Bohu nejdražší…“ V tomto období osobní i národní tragédie Komenský nachází útěchu v Bibli a osobním vztahu s Bohem. Dokonce lze říci, že se z depresí, kterým propadl, „vypsal“. V období několika let napsal deset spisů, jimž se začalo říkat útěšné. Jsou to krásné knihy, v nichž Komenský ukazuje, jak si uprostřed zmatků a životních bouří udržet pokoj.

Co Komenskému pomohlo vyrovnat se se ztrátou ženy, dětí, zaměstnání, bezpečí domova a vlasti? V listu Montanovi to popisuje takto: „Když temnoty zhoustly a zdálo se, že už není naděje na lidskou pomoc ani radu, byl jsem zmítán úzkostmi bez konce a volal jsem v hluboké noci (kterou jsem s několika předešlými prožil beze spánku) k Bohu s velkou naléhavostí. Vstal jsem a začal si číst Bibli a modlil se, aby mi Bůh neodepřel svou duchovní útěchu, když už žádná lidská nestačí. Namátkou jsem v Bibli otevřel proroka Izajáše a se vzdycháním jsem četl dál a dál. Když jsem pocítil, že se zármutek rozptyluje, popadl jsem pero a své předešlé úzkosti a všechny Boží protiléky začal zapisovat.“

 „Hle, Bůh je má záchrana, budu mu důvěřovat a nebudu se strachovat, vždyť Hospodin je mou silou i mocí – stal se mou záchranou.“ Izajáš 12,2. No, není ten Komenský úžasný?

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek

Post a comment