Jeden příběh mluví o rabínovi, který se podíval do ospalých očí mladých mužů sedících v jeho třídě, a zeptal se jich: „Žáci, ví někdo, kdy končí noc a začíná den?“ Několik studentů opatrně zvedlo ruce. „Rabi,“ zeptal se jeden z nich, „je to tehdy, když se dá zřetelně rozeznat fíkovník od olivovníku?“ „Ne.“ Jiný žák zvedl ruku: „Rabi, je to tehdy, když je možné rozeznat ovci od kozy?“ „Ne.“ Po mnoha odpovědích rabín řekl: „Žáci, noc končí a den začíná tehdy, když…“

Tento rok je zvláštní, jiný, než známe, vzdáleně mi připomíná zemi Půlnočního království z  pohádky Pyšná princezna. Zemi pokryl šedý stín nemoci. Dokonce i zpívat bylo zakázáno. Pro mnohé to nebyl jenom stín, ale tma, dokonce noc, noc, která ještě zdaleka neskončila. A  my čekáme na den. Až to všechno skončí. A na rtech máme otázku: „Kdy bude končit noc a začne den?“ A já jsem se držel. Celé jaro, léto, dokonce ještě v září a říjnu. Ale nějak jsem tušil, že to přijde, nevěděl jsem kdy, nedělal jsem si zbytečné obavy, ale prostě pracuji v  infekčním prostředí, tak jako každý jiný v  nemocnici. A  přišlo to. Cítil jsem se spíš unavený a těšil se na víkend, že si odpočinu, ale pan primář interny mě přesto poslal na test. Stihl jsem ještě rozposlat duchovním jednotlivých církví informaci o  aktuálních potřebách nemocnice s  prosbou o modlitby za všechny lidi v nemocnici a za celou situaci. Děkuji. Sehnal jsem ještě náhradu za sebe na telefonní linku psychologické a spirituální podpory v nemocnici a děkuji, jak hlavnímu psychologovi JHZS Tomášovi, tak duchovnímu CČBE Jirkovi, že byli ochotní se této role zhostit.

A domů už jsem nešel pěšky, jel jsem autobusem, dal jsem si vanu, už jsem ani s rodinou nebyl při slavnostním zahájení soboty, což je pro nás jeden z nejkrásnějších rodinných okamžiků týdne, a šel jsem si lehnout. A spal jsem a spal a v sobotu odpoledne jsem se dozvěděl, že jsem pozitivní, ale to už jsem tak nějak tušil. Postupně to dostala celá má rodina, a nakonec jsme všichni skončili v karanténě. To se nám za celý život ještě nikdy nestalo. Ale neříkej nikdy.

A jak jsme to prožívali? První týden jsem měl bolesti hlavy, celkovou únavu, bolesti svalů, zvýšenou teplotu. Každý z nás jsme měli trochu jiný průběh. Někdo lehčí, někdo ještě těžší. Pro mě asi nejtěžší byla bolest hlavy. Přemýšlel jsem, k čemu bych to připodobnil, každé podobenství trochu kulhá, ale zdálo se mi, jako kdybych měl v hlavě tisíc rojících se včel, každá chtěla letět jiným směrem a jako kdyby můj mozek dostal program kontrolovat trasování všech včel. Nejhorší to bylo v noci, nechtěl jsem trasovat a program to proti mé vůli dělal a zapojoval do toho moji mysl i mé tělo. A  i  když jsem se vzpouzel, nepomohlo to, musel jsem trasovat s programem, který bych si nikdy nekoupil.

Naštěstí to po několika dnech ustoupilo a  já jsem se mohl konečně vyspat, aniž bych cokoliv musel hlídat. Jaká úleva. Pak přišel týden slabosti a únavy. Jen jsem ležel. Pak přišel týden, kdy jsem vstal a něco dělal, a pak si musel jít zase lehnout. A  čtvrtý týden jsem to už nevydržel a  šel jsem do práce. Nicméně jsem rád, že ten průběh byl relativně dobrý, protože znám případy, kdy ten průběh byl lehčí, ale znám také případy, kdy ten průběh byl horší, a  také případy, které končily smrtí. V  tomto je nové onemocnění Covid 19 nepředvídatelné a není třeba jej tedy podceňovat.

A také jsem rád, že jsem mohl prožít částečné naplnění (plné prožijeme až v nebi) verše z knihy Kazatel – Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. (Kaz. 11:1). A to mě i mou rodinu zaplavilo neskutečnou vděčností. A mohl bych děkovat sestrám a paní doktorce na testech, panu primáři interny, který mi pravidelně volal a ptal se, jak se nám daří, své obvodní lékařce a její skvělé sestře za velmi vstřícný přístup, lidem z nemocnice, kteří mi psali a volali, jedné sestře, která mi napsala, že by jí bylo ctí nám udělat a přivézt nějaký oběd, panu řediteli, který mi pravidelně volal a nabízel pomoc a dovoz jídla, až po zdravotní sestry na odběrovém místě, kde jsem byl znovu testován, tentokrát už z verdiktem – negativní.

Uvědomil jsem si lidskou sílu, schopnost a obětavost našeho zdravotnického systému. Nemůžeme si stěžovat. Je třeba všem těmto lidem zatleskat, ukázali se, podobně jako jiné profese, které musí fungovat i v době nouze, jako nejdůležitější a nejpotřebnější základní kameny fungování společnosti. A musím poděkovat mé rodině, ta je nám nejblíž a v této době se měnily role. Děti se staraly o své rodiče. A ony to zvládly. To je dobrý signál do budoucnosti. A také musím poděkovat svému církevnímu společenství, kde mohu dělat vedoucího tohoto sboru Církve adventistů sedmého dne v Protivíně. Ti se modlili, ti volali, ti nám v těch prvních dnech bezmoci přivezli čerstvé potraviny. Myslím, že budoucnost lze přežít v  komunitách, které sdílejí stejné hodnoty, které si vzájemně pomáhají a kde vládne důvěra a opravdovost.

Ale nebylo to jenom mé církevní společenství, komu chci poděkovat, byli to i lidé z té širší rodiny víry. Moje kamarádka Evička mi napsala: „Ahoj Rosťo, Tomáš by tak za 20 minut předal nějaké dobroty od lidí kolem písecké KDU-ČSL, kteří darovali člověku, který pomáhá a slouží nemocným a umírajícím a sám je nyní nemocný.“ Z  dálky jsme si předali dárky. Přinesli jsme ty krabice a tašky do kuchyně, sedli si se ženou kolem toho všeho, naprosto beze slov, a  pak jsme začali plakat… Tak jsme tím vším byli zaskočeni, nebyli jsme schopni slov. Děkujeme. Dokonce paní, která mi dělá závěrečné korektury mé knihy, kterou jsem poskládal právě z těchto minipovídek, jež vycházejí v Píseckém světě, mi nabízela pomoc, byť je až z Moravy.

Děkuji a  děkuji všem dalším. Všem nemocným, bolavým a opuštěným bych to přál, ale uvědomil jsem si, že ten příliv vděčnosti začíná naší ochotou pomáhat druhému člověku, třeba i takovému, kterého jsme nikdy předtím neviděli, který je pro nás prostě cizím člověkem, jenž potřebuje pomoc. Tedy posílej svůj chléb po vodě…

Omlouvám se, že jsem vás trochu napínal, ale vím, že vám dlužím odpověď rabína na otázku: „Žáci, ví někdo, kdy končí noc a začíná den?“ Po mnoha našich odpovědích rabín řekl: „Milí čtenáři, noc končí a den začíná tehdy, když se můžete podívat do tváře, kterou jste nikdy předtím neviděli, a v tomto cizinci poznat svého bratra nebo sestru. Do té doby bez ohledu na to, jak jasný je den, je stále pouze noc.“

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek