Vždycky to tak dělám, když přicházím do práce. Pozdravím, těch pár lidí, co už před sedmou sedí a tiše čekají ve žluté chodbě, a pak otevřu dveře do místnosti, která se nazývá Prostor ticha…
Tento prostor nezamykám. A protože prostor hluku je téměř všude, tak aby ti, co potřebují a hledají ticho a klid, jej mohli najít a vstoupit. Ať je to kdokoliv, třeba ten, kdo se potřebuje v životě zastavit a ztišit, a třeba i něco přečíst, nebo maminky tady mohou v klidu nakojit, nebo třeba ti, kteří právě někoho ztratili, aby se mohli trochu vzpamatovat a usebrat, a ať už jsou to pacienti, nebo zdravotníci, tady v Prostoru ticha mohou najít všichni a kdykoliv svůj azyl, trochu jiný svět, než je ten kolem. Proto nezamykám. A pak teprve odemykám svoji ambulanci spirituální péče.
Ani dnešek není výjimkou. Stisknu kliku od „Ticha“, ale nejde s ní ani pohnout… Zkouším to znovu a několikrát… A nic. Co se stalo? Tak zkusím ještě klíč. Zasunu, pootočím… a pomalu a ztěžka otvírám dveře. Něco tam drhne. Začínám chápat. Pod klikou je zevnitř postavena lavice, aby se nedalo otevřít. Snažím se otevřít dveře a poodsunout lavici. A v šeru zimních ranních hodin vidím nějaké spící postavy zachumlané do něčeho, co nejsem schopen v té tmě rozpoznat…
Vůbec jsem je nevzbudil! Oddechovali klidně dál už v tom trochu vydýchaném prostoru. Pomalu jsem dveře zase zavřel a byl jsem v pokušení klíčem otočit a zamknout je tam, ale pak jsem si uvědomil, že v Prostoru ticha je taky Prostor života a ten by mi mohli zničit, kdyby procitli a cítili se v pasti.
A protože nevím, co jsou zač, tito noční návštěvníci, nechal jsem odemknuto. Jestlipak si všimli Prostoru života? Jestlipak pochopili, co je obklopuje zleva doprava? Jestli pochopili, že tam je symbolicky celý lidský život? Vtrhli do něj a možná si toho ani nevšimli? A možná jsme na tom mnozí podobně? Jen v prostoru ticha můžeme objevit vymezený prostor života… Že nevíte, o co jde? No, kdybyste měli cestu do písecké nemocnice a přišli do místnosti s názvem Prostor ticha, tak byste na stěnách objevili fotoobrazy – a nejsou to jen tak ledajaké obrazy. Některé nafotila Vendulka Štofflová a některé Vláďa Teringl a my jsme je pečlivě vybírali a pak i seřazovali. Víte, co je na těch obrazech? Roční období. Jaro, léto, podzim a zima. A pak jsou dva obrazy jakoby z jiného světa – Vláďa se pokusil nafotit podobenství o deseti družičkách, a aby to bylo úplně jasné, dal jsem mezi tyto dva obrazy ještě zasklít text tohoto podobenství, a po nich přijde další a tedy už poslední obrázek několika bříz, opuštěné lavičky a spadaného listí… Ten tam ještě nemám, protože potřebuju na tento poslední obrázek a ještě i na ten první dokoupit rám. Ten první a poslední obrázek je ještě nezarámovaný.
A proč roční období? Mí čtenáři už tuší. Ano, roční období jako nádherný symbol lidského života, ať už to vývojová psychologie dělí jakkoliv. Jaro jako obraz rodícího se života a dětství plný barev a zpěvu – kopretiny. Pak léto dospívání a dozrávání – vzdělání, rodina a práce – vlčí máky. Poté podzim, který přináší ovoce našich životů, v podobě dětí a jejich směřování i ovoce naší práce – užitečnosti a smysluplnosti našeho snažení na této zemi a někteří přemýšlejí i o přesahu našeho bytí – strom, který přinesl ovoce a kterému pomalu žloutne listí a tráva kolem usychá. A pak přichází zima – zimní krajina – a dny, o kterých píše tak poeticky moudrý Šalomoun v knize Kazatel – „Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: ‚Nemám v nich zalíbení,‘ než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky. V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12:1-7) Dvakrát, jako zdůraznění je tam opakováno – Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství… a pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz tvého života… Pamatuj!
A proto tam jsou ty další dva obrázky, které znázorňují Podobenství o deseti družičkách. A k tomu ten text z Matoušova evangelia: „Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mat 25:1-13)
Proto ty dva obrázky s textem, dřív než přijde poslední obrázek několika bříz, opuštěné lavičky a spadaného listí. Protože Pamatovat na svého Stvořitele, nebo bdít, protože neznáme den ani hodinu, nebo i text, který máme na stropě nemocniční kaple, – Memento mori – Pamatuj na smrt (já tedy raději pamatuji na svého Stvořitele než na smrt) znamená to, čím i končí Šalomoun v knize Kazatel. „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kaz 12:13-14)
Tedy na čem všechno u člověka závisí? Aby se bál zarmoutit – tedy miloval Boha a jeho přikázání zachovával, protože veškeré naše dílo Bůh postaví před soud. A o těch přikázáních a soudu třeba příště…
…A protože nevím, co jsou zač tito noční návštěvníci, nechal jsem raději odemknuto. Jestlipak si všimli Prostoru života? Jestlipak pochopili, co je obklopuje zleva doprava? Jestli pochopili, že tam je symbolicky celý lidský život? Vtrhli do něj a možná si toho ani nevšimli? A možná jsme na tom mnozí podobně? Jen v prostoru ticha mohu objevit ten celý velký rámec prostoru života a svoji zodpovědnost za něj a za svou budoucnost.
Nechal jsem je dospat a asi za hodinu jsme s pánem z bezpečnostní agentury otevřeli dveře. Probrali se, byli pořád ještě zmoženi něčím, co je poslalo do snu, zmátoženě se posbírali, ani nekladli odpor, něco ne úplně slušného zadrmolili na naši adresu, opustili Prostor ticha i života a myslím, že nic nepochopili. A přitom byli tak mladí, -náctiletí. To je pořád ještě jaro…
Rosťa Homola
oddělení spirituální péče – nemocnice Písek