Trochu mi to všechno připomíná půlnoční království z pohádky o Pyšné princezně. A tak když se teď nemůže zpívat, budu o zpěvu alespoň psát, protože dokud se ještě může psát o zpívání, ještě se neumřelo.
Myslím, že to není ani rok. Stojím s kytarou a s Jardou – Mírou, někdy mu říkám Jardo a někdy Míro, jmenuje se Jaromír. Stojíme před pokojem na ONP. Zaklepu. Vstoupíme. „Dobrý den,“ pěkně a nahlas pozdravíme, „nebude vám vadit, když vám zazpíváme?“ „My vás známe, pane kaplane, nebude vadit, jen pojďte dál…,“ odpovídají „děvčata“ na pokoji. „A jakou máte rády?“ ptám se. A trochu riskuji… A paní, která sedí na posteli přímo proti mně a opírá se o chodítko, nadšeně řekne: „Já jsem Sokolka.“ A zazáří jí oči. „Zazpívejte nám tu naši – My jsme sokolíci!“ „Já jsem taky Sokolka,“ ozve se z vedlejší postele, „Tu byste nám mohl dát!“…
To jsem si přesně myslel… a ještě dvojité přání. Udělal jsem zpěvníček, kde je přes 300 písniček, a když dám na přání, tak si přejí zrovna tu, kterou tam nemám… A kterou ani moc neumím… „Míro, znáš ji?“ Jarda je moje databanka písní, většinu z nich zná zpaměti, dokonce sloky, které se normálně ani nezpívají. Jen ho musím občas kontrolovat, aby píseň nekončila nějak „lechtivě“ či „sprostonárodně“, prostě jinak, než bych úplně chtěl. Těžko se mi pak zachraňují situace, zvlášť, když se nějaký bývalý štamgast v pyžamu s nadšením připojí. Tomu chci jako kaplan trošku předejít, ale rozumím tomu a mám pro to pochopení.
Toto je ale úplně jiná situace. Toto jsou Sokolky. Které se tím netají, ba naopak. Sokolky – seniorky. A Jarda mě snad zachrání. Ještě že ho znám a ještě že ho mám. – „To dáme i bez kytary,“ říká, pak hledá tón a s podobnou jiskrou v očích se nadechne a spustí. A já se připojím, alespoň na to, co se bude opakovat.
Šestýho července na strahovskejch hradbách, šestýho července na strahovskejch hradbách, stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhejch hustejch řadách, stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhejch hustejch řadách.
Zachránil mě… A „děvčata“ – Sokolky? To jsem se nestačil divit. Když jsme zpívali „stáli sokolíci“, tak už paní u chodítka stála, nohy se trochu chvěly, ale ruce se pevně držely chodítka a zpívala jako na Strahově. Stála a hrdě zpívala… A paní, která ležela v posteli se vyrovnala a jako by ležela v pozoru. Pro ně ta píseň asi znamená mnoho, začal jsem pomalinku chápat. Nikdy jsem nebyl členem Sokola, ale poslouchal jsem slova, která jsem opakoval, a díval se na paní, jak křehce a zároveň s pevnou odhodlaností stojí a drží se chodítka.
V dlouhejch hustejch řadách, s vlajícím praporem, v dlouhejch hustejch řadách, s vlajícím praporem smutně pohlíželi, smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem, smutně pohlíželi, smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem…
Ještě že toho Jardu mám. Je to pro mě jeden z nejaktivnějších seniorů. Nejenom, že tady chodí se mnou jako dobrovolník už dlouhá léta zpívat, držet mi zpěvník, někdy hraje na harmoniku, ale chodí hrát a zpívat i jinam, je neustále v pohybu, stále lyžuje a jezdí na svahy Francie a Itálie, plave, jezdí na kole, tančí, je vášnivý turista, plánuje a vede turistické výšlapy a výjezdy do blízkého i vzdáleného okolí, tam pořádá setkání se zajímavými pamětníky, troubí na honech, pořádá setkání heligonkářů,… je toho mnoho.
A je to S o k o l. A stále i po své sedmdesátce se účastní sokolských sletů na všech možných národních úrovních, dokonce na mezinárodní úrovni. Myslím, že by vyhrál soutěž o nejaktivnějšího seniora, ale myslím, že pro svou seniorskou aktivu neměl čas se do soutěže přihlásit… A teď zpívá a všem jim tak nějak září oči, všichni jsou v takové zvláštní euforii, které rozumí jenom oni.
Na vrch za Břevnovem, v císařské oboře, na vrch za Břevnovem, v císařské oboře, smutně pohlíželi, smutně pohlíželi, kdo to tam as oře, smutně pohlíželi, smutně pohlíželi, kdo to tam as oře. Oře tam Čechie, máti naše drahá, oře tam Čechie, máti naše drahá, ona vyorává, ona vyorává naše stará práva, ona vyorává, ona vyorává naše stará práva.
Ožívali, žili a zpívali s jasnou tváří, měl jsem pocit, jako by celý pokoj stál v pozoru. Jako bych byl na sletu uprostřed cvičenců. A cítil jsem, že to má hloubku, že to zpívají z hluboké zkušenosti. Věrni ideálům Sokola. Ideálům, které je formovaly po celý život na duchu i na těle a vzájemně je propojovaly. Jako kdyby to byl program do nich vložený, který zachoval jejich tělo při síle, jejich srdce odhodlané a jejich ducha nezlomného. Ten svět idejí Sokola se stal tělem, konkrétním lidským životem. Hrdým životem. Všechna ta hesla a citáty, jako jsou – Tužme se! Kupředu, zpátky ni krok! Lví silou! Ni zisku, ni slávy! Ve zdravém těle zdraví duch! Kde stanutí, tam smrt! Za národ, drahou vlast! Buďte věrni sobě, pravdě spravedlnosti! Pravda vítězí! Silou lví, letem sokolím! Vzhůru na svou stráž! – Všechno se to inkarnovalo do lidského života a našlo tam pochopení a souhlas. Našlo tam odpověď. A myslím, že to většině v životě pomohlo, drželo je to zůstat rovnými v tomto pokřiveném světě. Myslím, když se na to dívám od konce, že je to dobrá škola. Přinesla ovoce. Vnímám celé to hnutí jako takový záblesk, ozvěnu té první školy, která tady byla na zemi. Budu citovat z knihy Výchova.
„Systém vzdělávání, který byl ustanoven již na počátku světa, měl být modelem pro celou budoucnost. Jako názorná ilustrace těchto principů byla založena škola v Edenu, v domově našich prvních rodičů. Zahrada Eden byla učebnou a příroda učebnicí. Sám Stvořitel byl učitelem, který vyučoval své studenty, naše prarodiče… Měli ušlechtilé a souměrné postavy, pravidelné a krásné rysy, vyzařovalo z nich zdraví, radost a naděje. Úkolem člověka bylo pečovat o zahradu, aby ji obdělával a střežil (Gen 2:15)… Užitečná práce pro ně měla být požehnáním, sloužit k posílení těla, rozvíjení mysli a utváření charakteru. Kniha přírody, která před nimi rozprostřela své živé lekce, jim poskytla nevyčerpatelný zdroj poučení a potěšení… Bůh toužil, aby se celá země stala tím, čím byla zahrada Eden. Jeho záměrem bylo, aby rostoucí lidská rodina mohla i v budoucnu utvářet své domovy a školy tak, jak jim to na počátku ukázal. Po čase měly být po celé zemi domovy a školy, ve kterých by lidé studovali Boží činy. Stále více a více tak měli odrážet světlo poznání Jeho slávy.“
Škoda, že se to pokazilo, ale ono to zase podle Jeho slibu bude. „Viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ (Zj 21:1) A to teprve bude do zpěvu. 🙂
ROSŤA HOMOLA
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek